„Dopr…..! Nechal jsem doma pumpu!“

V komiksových příbězích určených pro děti se v takových okamžicích v příslušné bublině objevují hromy, blesky, lebka se zkříženými hnáty a další symboly vyjadřující, že dotyčná postava zažívá stav hlubokého citového pohnutí. Celý týden jsem sledoval stránky povodí a modlil se, aby klesání vody na vodočtu ve Spačicích do pondělí nepřekročilo limit sjízdnosti. Přesvědčil jsem manželku, že by bylo vhodné navštívit babičku a při té příležitosti, že „ bys mě, ehm, hodila k řece, kterou bych si splul, a zase mě vyzvedla...“ Včera večer jsem si pečlivě zabalil veškerou výstroj. Veškerou výstroj – kromě pumpy povalující se v dětském domečku, kam si ji naše robátka vzala na hraní… Malý kompresor baraku nafoukne, ale ne úplně natvrdo. Válce na poklep rozhodně „nezvonily“. Po marných pokusech spojených s autopumpou a pumpičkou na kolo jsem to vzdal. V článku o „packraftech“ (pro neznalé – to jsou takové nafukovačky do kapsy) psali, že měkké plavidlo je záměrem, protože lépe absorbuje nárazy. Uvidíme.

Část Doubravy z Pařížova do Ronova v rámci tradičního jarního splutí už zná kde kdo. Nejhořejší úsek v Doubravském údolí s pověstnou soutěskou „Koryto“, který před lety splouvalo jen pár dobrodruhů, se dnes v období tání stává také poměrně hojně navštěvovaným. Když jsem se na netu zmínil o svém úmyslu splout horní Doubravu, dostal jsem hned dvě varování, abych si dal majzla na soutěsku, protože spásný vracák nad ní je pokrytý ledem a únik po zledovatělé stráni je navíc silně komplikovaný. Jenže tam já bych si nabil ústa, i kdyby se tam nevyskytovaly žádné komplikace. Natolik mám ještě dostatek soudnosti, abych se podobným „vraždám“ zdaleka vyhýbal.. Horní Doubravou jsem měl na mysli desetikilometrový úsek od Heřmaně dolů do Pařížovské přehrady. Chystal jsem se jím tak trochu splatit dluh své „rodné“ řece. Člověk létá po všech možných tramtáriích, ale tam, kde to má téměř za rohem, se za celý život nedostal. Ostuda!

V Heřmani jsem se nalodil do silně podhuštěného plavidla. Styk se studenou vodou vykonal své. „No potěš! Jestli to nepoteče, pořádně si máknu!“

Mé obavy byly naštěstí rychle rozptýleny. Za ohybem řeky se objevily první peřejky. Žádný velký nářez, prostě jen kudrnatá voda. Ale ve spojení s takovým tím lehce opojným sluncem časného předjaří, s vůní vlhké hlíny a s výhledy na krajinu pod Železnými horami skrze bezlisté stromy ve mně narůstal přesně ten stav vrcholného blaha, za kterým jezdím na vodu.

Řeka pořád pěkně svižně ubíhala v polích a loukách, pádlem jsem spíše jenom tak trochu korigoval směr plavby v meandrech. Sem tam se objevil osamělý kámen, občas stromy zaplavené zvednutou vodou. Jejich odřená kůra a ledové kry pravidelně položené na březích naznačovaly, že nedávno teklo ještě více.

První z udávaných jezů ani pořádně nezpomalí plavbu, s malým pohoupáním je sjízdný v pravé části. Na břehu jsem zaměřoval jeho GPS polohu, protože jsem nedávno zpracovával fotomapu Doubravy pro Petra Ptáčka a dnes jsem si chtěl ověřit, jak moc jsem byl přesný. No – v tomto případě moc ne, ale budiž mi omluvou, že jsem vycházel z chybného údaje v kilometráži, který jsem tímto opravil.

Před dalším jezem u Ostružna se řeka na nějakou chvíli zklidňuje. Však je taky oproti předcházejícímu opravdu poctivý. Minimálně dva metry vysoký. Na pravé půlce je zahrazen kolmým stavidlem, zatímco druhá část spadá pěkně zostra šikmým pětimetrovým skluzem. Tady jsem si radši navlékl přilbu. S trochou klasické úzkosti jsem se přehoupl přes korunu. Proud táhl na boční kamennou zeď, ale náraz byl v pohodě absorbován (abych se držel terminologie), takže se žádné drama nekonalo. Nejspíš by se dal splout i na otevřence. Hezký zážitek. Staří mistři při stavění jezů zajišťujících vodu pro jejich mlýny asi mysleli i na vodáky…

Kousek nad Spačicemi je poslední jez, spíše jeho zbytky, opět v pohodě splavné prostředkem.

Potom řeka zrychluje, čím dál více se objevují větší vlny a kameny v řečišti. Za vyšší vody tady určitě budou vznikat poctivé dvojkové pasáže. Po krátkém zklidnění ve Spačicích pokračují krásné souvislé peřejnaté úseky ještě více než dva kilometry lesnatým údolím.

Moje stále povadlejší plavidlo se proplétalo mezi kameny, sem tam jsem nějaký ucítil pod koleny, když se průjezd nezdařil a následovalo vlnivé přesmýknutí. A potom se proud jako mávnutím kouzelného proutku zklidnil, najednou jsem plul proti zapadajícímu slunci po úplně klidné hladině mezi vysokými hlinitými břehy. Pařížovská přehrada byla právě dost upuštěná, díky čemuž jsem si mohl užít delších peřejí, které jsou jinak asi zatopené pod hladinou přehradního vzdutí. Za chvíli už jsem se snažil protlačit loď naplaveným haraburdím, listím a větvemi ke břehu. Dál už to dnes nepůjde, protože řeka v Pařížově klesla pod hranici sjízdnosti.

Tenhle úsek Doubravy je poněkud neprávem opomíjený. Minimálně část ze Spačic uspokojí i milovníky obtížnější vody, romantici mého typu si užijí už z Heřmaně. Voda se zde dá chytit časně zjara nebo při deštích. Pět kubíků (nebo 90 cm na vodočtu ve Spačicích) na základě vlastní zkušenosti považuji za minimum pro pohodové splutí, za nižšího stavu už by se z peřejí stala kličkovaná mezi kameny. Naopak za vyššího stavu se řeka zvláště v horní části bude více rozlévat mezi stromy, na které potáhne silný proud.. Pokud by se vám podařilo zároveň stihnout i dost vody pod Pařížovem (letos takový stav trval asi týden), máte zajištěno dvacet kilometrů velmi příjemné rychlé plavby.

Václav