V říjnu loňského roku jsme se s partnerem nachomýtli k sušickému závodu Extreme Challenge 2010 (jako pozorovatelé) a uchvátila nás místní přátelská atmosféra závodu. Pro neznalé, jedná se o štafetový závod typu Adrenalin Cup nebo Dolomitenmann (běh, paragliding, kolo, kajak). Napůl ze srandy, napůl vážně, jsme v jedné hospůdce s kamarády ukuli plán na složení týmu. Rozpádlovaná z podzimních akcí typu Vavřinec a Hamerák jsem se ani moc nebránila. Postupem času se ale o akci nějak přestalo mluvit.

Jdeme do toho s PRSAMA

O to větší šok mě čekal, když mi kamarád 14 dní před závodem oznámil, že nás přihlásil pod jménem Klub Přátel Různých Sportovních Aktivit (zkráceně klub PRSA :-). Na moje námitky, že jsem celou sezónu proseděla v kanoi a pádlo s dvěma listy je od podzimu nedotčeno, nebral ohledy. Rozhodla jsem se necouvnout.

Borec přijde a dá to i bez tréninku

Pokus o trénink u mě proběhl jen jeden, jelikož jsem se necelý týden před závodem vrátila z USA. Parádně jsem si namohla ruce a nedala ani jednoho cvičného eskymáka na kanále na Štvanici; Ondra - týmový paraglidista, natrhl padák při přistání do trnek. Kamarád Vojta - cyklista si půjčil zcela nové horské kolo, které ani pořádně neměl čas vyzkoušet a tak jediný, kdo trénoval, byl náš běžec.

Počasí nepřálo a musel se zrušit paragliding

Nevzdali jsme to, ani když jsme viděli předpověď počasí, a tak jsme se v sobotu dopoledne sešli v Sušici Na Fufernách a za neustálého deště a teplot okolo 7^oC. Vyzvedli jsme si čísla, čip, poukaz na gulášek a trička jako upomínku na závod. Na startu se sešlo 23 týmu a 7 účastníků kategorie NaEx (jeden člověk absolvuje všechny disciplíny). Jelikož podmínky pro paragliding nebyly vůbec dobré, organizátoři vyhlásili neletovo a místo této disciplíny se také běželo. Zafandila jsem při startovním výstřelu a pak už jsem se nechala svézt s ostatními kajakáři na start. Vůbec mě netěšilo prohlížet si soupeře a jejich loďky, vesměs dlouhé štíhlé slalomky. Můj Fluid Solo vedle nich vypadal jako tlustej drobek.

Lepení na kola se vyplatí brát sebou

Na startu vodácké části závodu jsme pěkně vymrzli. Navíc se sem postupně dostavovali účastníci předchozích etap (běhů), aby nám pověděli o pořadí a průběhu závodu. Na Svatoboru prý sněžilo a cesta stála za to - bláto, oslizlé kameny, spadané listí a neustávající déšť. A pak už přijíždí první cyklisté, zablácení od hlavy až k patě, smykem brzdí na mokrém betonu a předávají čipy kajakářům. Přichází také zpráva, že cyklista z týmu obhajujícího loňské prvenství píchl a nemaje lepení, musel ze závodu odstoupit. Nervózně čekám na našeho cyklistu, který přijíždí až mezi posledními a vyčerpaně mi předává štafetu. Píchl taky, naštěstí vyměnil duši a jel dál. Stálo ho to ale velký propad v pořadí.

Skok z rampy s eskymákem

Nemám čas nad tím přemýšlet a vrhám se do studené Otavy. S pádlem nad hlavou se snažím "brodit" cestou, kterou jsem vyhodnotila jako nejschůdnější. Bohužel v polovině řeky stejně nedosáhnu na dno-i při mých 183cm- a přichází čubička. Při výstupu si ještě stíhám nakopnout koleno. Honem na rampu, zašprickovat a hop. Chytré hlavy mi napověděly, ať se při doskoku nakloním vlevo a já (rampou nepolíbená) je bohužel poslechla, což zapříčinilo pád do vody vlevo bok. Proud zjevně nebyl tak silný, jak se zdál. Eskymuji napoprvé, za což si vysloužím potlesk hrstky pozorovatelů a už to pálím k jedinému jezu, který mi stojí v cestě. Volím cestu jazykem vlevo, což mi vychází - voda naštěstí trochu nastoupala a tak pod jezem nečekají žádné mělčinky. Následuje 2,8km pěkně tekoucí vody (WWI) a už v dálce vidím Offpark a cílové brankoviště. To projíždím bez problému, na břeh se po schůdkách vystupuje taky pěkně a přede mnou už je jen poslední skok z rampy do klidné vody nad jezem. Trochu to musím rozdýchat, aby se mi v sílícím dešti podařilo na rampu vyškrabat a dotáhnout tam i kajak, čímž ale ztrácím cenné minuty. Nakonec vše dopadlo dobře. Skok už byl tentokrát na jistotu, poslední branka za skandování zbytku mého týmu (kluci díky za podporu!), vylézt z lodi a dotáhnout ji skrz cílovou rovinku a juchů! Mám to za sebou!

Zachumlávám se do deky, dávám si svařáček a vychutnávám pocit euforie po svém prvním závodu. Se zbytkem týmu si navzájem líčíme každý detail závodu a ujišťujeme se, že příště bude umístění lepší. A třeba se na startu sejde zase o pár týmů víc! Protože to hlavní o co tu jde, je zábava!

Lékorka