Naplánovaný program dovolené ve Francii jsme zvládli rychleji, než jsme mysleli, a protože nám zbylo ještě pár dní času, došlo i na řeku, kterou jsem měla pro tento případ v rezervě. Vím o ní jen to, že už je na cestě domů, že její obtížnost nepřesahuje WW I, že se začíná ve Villersexelu a že ji na několika místech křižuje železniční trať. To je pro nás důležité, abychom se měli jak vrátit pro auto.

Bez navigace, o kterou jsme přišli díky ztrátě mobilu, se chceme vyhnout průjezdu Lyonem, tak z Mont Dore na Besançon volíme trasu po státních silnicích mimo něj. Nejede se tu dobře, nejméně polovina TIRáků se vyhýbá placení mýtného a jede mimo dálnice taky. Předjíždějí se tu o poznání hůř. V Saint Vitu před Besançonem jedeme kolem nádraží, tak zkoušíme zjistit, kde jsou poblíž Ognonu zastávky. Prý nikde. Nechceme tomu věřit, myslíme si něco o hloupé nádražačce, ale měla pravdu. Trať kolem Ognonu je TGV, francouzská rychlodráha, a vlak tu nikde nestaví. A místní autobus tu taky nejezdí, tak už zas můžeme spoléhat akorát na stop. Vlastní průzkum řeky začínáme na mostě mezi Emagny a Pinem a pak ještě na několika dalších. Řeka se nám docela líbí.

V Montbozonu jsme trochu překvapivě narazili na půjčovnu lodí, ale na řece jsme žádnou loď neviděli. Na dotaz, zda by nás zavezli zpátky, kluci telefonují svému šéfovi a ten říká ne, jinak ale byli ochotní. Poradili nám trasu na tři dny (1. den Villersexel – Bonnal 13 km, 2. den Bonnal – Montbozon 15 km a 3. den Montbozon – Beaumotte-Aubertans 17 km), a když na ně koukáme, že 45 kilometrů je nám na tři dny málo, přidali ještě 13, máme začít už z Les Aynans.

Vyjeli jsme tedy do Les Aynans, na loučce za kempem nafoukli Palavu a už zase plujeme. První překvapení byla teplota vody: zvykli jsme si na teplou Provence, tady jsme o hodně severněji a voda je studená. Dalším je charakter řeky: úzké koryto plné překážek, vrbičkárna, která vede k mlýnu, naštěstí se dá prodrat do vedlejšího ramene tekoucího o dva metry níž. Vrbičkárna pokračuje až na soutok s dalším ramenem a řekou Le Rahin, kousek dál je most, určitě jsme měli začít až tady. Odtud už se jede dobře, řeka je široká tak akorát, kroutí se ve vrbách mezi hlinitými břehy, občas líně, občas rychleji.

Dost nám to připomíná naše řeky. Na březích jsou samé pastviny a na nich krávy a zase krávy. Holt ty dobré francouzské sýry se musí z něčeho vyrobit. Cestou jsme ještě překonali jeden nesjízdný jez, dva sjízdné stupně a dva jezy s vodáckou propustí. Před večerem jsme se v Auterey-le-Vay utábořili hned u vody na štěrkové lavici pod vysokým hlinitým břehem. Kdo by raději civilizaci, byl by tu k dispozici i kemp.

Ráno jdu na stop a mám zase štěstí. Galantní Francouz si zajel z hlavní silnice a zavezl mě až k našemu autu. Takže jsem rychle zpátky a můžeme pokračovat v plavbě. Dnešek už se nám ale nelíbil. Nejdříve ještě bylo pár pěkných meandrů. Přes první jez nás přetlačili místní kluci, protože propustí teklo málo vody, sami se nabídli. Pak se ploužíme kolem rybníků. Plusem tohoto úseku bylo, že jsme si zašli do nejbližšího vykoupat. Voda v něm byla na rozdíl od řeky příjemně teplá. Následovalo několik sjízdných stupňů, jeden rozvalený jez, další dva se musely přetahovat, stojaté úseky byly delší a delší. Navštívili jsme jednu zpustlou experimentální botanickou zahradu a vrátili se doštípaní od komárů. A před večerem v Montagney-Servigney na dalším dlouhém voleji před jezem nás to přestalo bavit.

Kvůli takovéhle řece jsme nemuseli až do Francie, volej – jez – volej – jez máme i doma. Vylezli jsme na městskou pláž, já zase dostopovala pro auto. Jarek mezitím usušil a sfoukl loď. Na pláži jsme i přespali, protože zdejší kemp byl zavřený a zarostlý metrovou trávou. A ráno jedeme domů.

Vracíme se v sobotu, na dálnicích je hustý provoz a před všemi velkými městy zácpa. I před Prahou. Stojící dálnici objíždíme údolím Berounky, koukáme na skály, které jsme si před pár lety prohlíželi i z vody, a říkáme si, že doma je taky krásně.

Slávka