Při brouzdání po internetu mi náhodou padly do očí krásné fotky z vápencových kaňonů, že jsem hned musela nechat toho, co jsem právě dělala, a mrknout se, odkud jsou. Byly z jižní Francie a ve mně začal hlodat červík. Co se tak podívat do Francie. Další dny a týdny pátrám po dalších informacích a je jich stále žalostně málo. Na Raftu je z Francie jen jedna mapka, cestovky tam sice jezdí, ale s tím, odkud a kam dělají tajnosti, a článků jsem našla jen pár. Ale postupně se mi přeci jen daří udělat si trochu obrázek a pro naši dovolenou vybírám tři turistické řeky vhodné pro několikadenní putování i s bagáží: Ardèche, Tarn a Allier.

Máme před sebou cestu dlouhou víc než 1500 kilometrů, tak vyjíždíme už v pátek a nocujeme před Rozvadovem. Pětina cesty je za námi. Za sobotu jsme se dostali za Lyon, německé i francouzské dálnice jsou poloprázdné a pěkně to utíká. V Německu jen musíme víckrát sjíždět k různým pumpám a hledat, která má tu správnou koncovku pro tankování LPG. Ve Francii mají tytéž koncovky jako u nás, zato se na dálnici platí mýto (od Mulhouse do Lyonu cca 30 euro) a chvíli trvalo, než jsme pochopili, že přímo u dálnice žádná benzínka není, musí se vždy sjet nějakým výjezdem přes kruhový objezd, někdy i několik. Přespali jsme za Lyonem pod železniční tratí v místní zahrádkářské kolonii s výhledem na samé vinice. Vpravo Chardonnay, vlevo Sauvignon.

V neděli už jsme se na dálnici nevrátili. Jedeme kolem Rhȏny a nasáváme místní atmosféru. Kolem řeky je téměř souvislé osídlení, na silnici třicítka až padesátka, kamenné domy žlutohnědé barvy, ty staré doopravdy z kamenů, ty novější napodobují styl jen omítkou. Nekončící kruhové objezdy a zpomalovací prahy nám brzo lezou na nervy. Zastavili jsme se na prohlídku nějakého městečka: kamenná pevnost, románský kostel, široká, prázdná a studená Rhȏna a na nábřeží velký turnaj v pétanque.

Kolem poledne jsme konečně zahlídli naši první řeku Ardèche. Nažhaveni dvoudenní cestou už jsme nevydrželi dojet až do Vallon Pont ď Arc a hned, jak jsme uviděli lodě na vodě, zastavujeme. Bylo to v Pont Sampzon. Auto jsme nechali před kempem za mostem, před mostem jsme nafoukli Pálavu, pronesli tunýlkem k řece a konečně vyplouváme. Pod mostem na nás kouká několik velkých kaprů, jeden snad metrový. Čistota vody je ale zklamáním, kameny jsou obalené řasami a kloužou.

Zklamáním byl i první úsek řeky: nechali jsme se nachytat proudícím úsekem, který brzo skončil, a následovalo známé volej – jez – volej – jez. Jezy byly čtyři, na každém ale pěkná vodácká propust, na rozdíl od těch našich se skokem na konci, ne na začátku.

Po šesti kilometrech jsme se konečně dostali tam, kvůli čemu jsme přijeli: u Vallon Pont ď Arc se údolí zužuje, skalní stěny rostou a začíná soutěska Ardèche. Přibývá i lodí, ač je už pozdní odpoledne a ještě před sezónou. Ardèche tvoří jednu z nejhezčích soutěsek v Evropě a kdekdo ji chce vidět. Dostat se do ní lze pouze po vodě, cesta pro pěší tu nevede. Ideální pro vodácký byznys: půjčoven je tu mraky, každá má u řeky své stanoviště, na kterém leží desítky pestrobarevných plastových kajaků – téměř výhradně debly vymakaného tvaru, mají jen prohlubeň pro zadek, pro nohy a pro jeden plastový barel. V případě převrácení téměř nenaberou vodu, není kam. A zároveň jsou štosovací jak zahradní židle, což se hodí při dopravě zpátky. Z toho, že leží na břehu, máme radost. Při představě, že všechny plují po vodě, nás obcházejí mrákoty. O prázdninách to tu musí být masakr.

Kaňon je přírodní rezervace, na piktogramech u vjezdu do něj je zakázáno vše, co by člověk očekával (táboření, rozdělávání ohně, odhazování odpadků atd.), a také škrtnuta sklenka s vínem. Tady mají jasno - na vodě žádný alkohol. A všichni francouzští vodáci bez výjimky mají na sobě vesty, jedna skupina i helmy. S uměním pádlovat je to trochu horší, ale co chybí na technice, dohánějí vervou a nadšením. Všichni jsou rychlejší než my na Pálavě.

Kaňon sám je nádherný především krajinářsky. Řeka se kroutí v kolmých skalních stěnách, klidné úseky se střídají s krátkými peřejemi obtížnosti WW I-II, ty nejtěžší mají i svá pojmenování: Černý zub, Tři vody, Katedrála, Pastýř, Charlemagne a Toupine de Gournier. Pro nás byla nejtěžší ta nad Pont ď Arcem, ostré esíčko se kroutí mezi škrapy. Části, které lezou z vody, jsou dost ostré, při nízkém stavu vody je v nich jediná možná stopa průjezdu a my nechceme rozpárat loď hned na začátku. Raději jsme si to předem prohlédli a odměnou za čistý průjezd nám pak byl pohled na monumentální skalní bránu Pont ď Arc. Skalních bran je ve světě plno, ale že by nějakou jinou protékala řeka, o tom nevím. A tak je tato rarita hojně navštěvována i pěšáky, je tu i stánek s občerstvením.

V kaňonu je dovoleno tábořit pouze na jediném místě v bivaku Gournier, ale vzhledem k tomu, že jsme začali výše a později, než jsme zamýšleli, nepodařilo se nám tam dojet. Utábořili jsme se na místě, kde by nás nikdo nehledal, a ještě za světla padli do limbu. Po dlouhé cestě spali poctivých dvanáct hodin. V noci krásně svítily hvězdy, ve městě už jsem skoro zapomněla, jak vypadají.

Ráno jsme tedy vstali zároveň s Francouzi a utěšovali se, že oni teprve vyjíždějí z Vallonu. Omyl, kousek za skalní bránou byl ještě jeden (poslední) kemp a tam se právě všichni vyhrnuli na vodu. Rázem plujeme s davem. Naštěstí to nemělo dlouhého trvání. Zvedl se protivítr a nabýval na síle. V jednom z meandrů byl poryv tak silný, že dokázal převrátit plastovku a nikdo z nás ostatních ho nedokážeme přepádlovat. Po vzoru jedné lodi před námi táhneme loď pěšky po břehu a za zatáčkou už je to lepší. Všichni ostatní zůstali daleko za námi, loď před námi nám brzo ujela.

A tak máme celý den kaňon sami pro sebe. Užíváme si to. Pádlujeme, necháváme se unášet, fotíme, svačíme, poleháváme na břehu na písečných plážích (není jich moc, většina je oblázková), koupeme se. Kolem nás se střídají výhledy jeden hezčí než druhý.

A tak je nám úplně líto, že po páté odpoledne jsme na konci. Na poslední nízké skále se objevil vpravo kostelík v Aiguèze, vlevo je velké parkoviště, kde končí všechny půjčovny: vleky už jsou naložené, dojíždějí poslední opozdilci. Tak to máme štěstí, jsou ochotni nás vzít zpátky za 9 euro na osobu. Do Vallonu, dál pro auto to musíme dostopovat.

Silnice zpět vede po hraně kaňonu vysoko nad řekou v dubovém lese, má doprava odbočky k několika jeskyním, doleva k vyhlídkám do kaňonu a není z ní až na výjimky nic vidět. Pro zastavení na vyhlídkách by bylo potřeba jet opačným směrem, neboť na silnici je zakázáno otáčení.

A nakonec ještě přidávám tři odkazy na články, z nichž jsem načerpala nejvíc informací:
www.turistika.cz/mista/kanon-ardeche
mujweb.cz/fako
www.turistika.cz/cestopisy/sjezd-reky-ardeche-francie

V tom druhém pod odkazem Ardèche je i stará německá kilometráž, pro nás neobvykle číslovaná obráceně a použitelná jen orientačně. Na úseku, kterým jsme jeli, byly změny např. v tom, že jezy byly sjízdné vodáckými propustmi a bivak de Gaud byl zavřený.

Slávka