Hledím na obstarožní nafukovací debl kajak supermarketové výroby a říkám si, jak to bylo fajn, když jsem jezdil u nás na přehradě nebo v Chorvatsku na moři. Jenže moře daleko a přehrada již pár let vypuštěná... Tak že bych zkusil řeku???

V září 2011 beru letitý kajak 2x do Litovelského Pomoraví. „Tekoucí“ voda mě bere za srdce po pár namočení nekvalitního pádla do vody a moje přítelkyně se asi v duchu děsí, že sem přišel s další aktivitou. Jako by jich již nebylo dost. Oba výlety končí rozdrásáním letitého plavidla na cáry a my se z něho nechtěně pokoušíme vyrobit ponorku. Tahle to dál nejde, abych po každém drobném kontaktu s miniaturní větvičkou lepil. Rozhoduji se pro legendu našich řek – Pálavu... Není cesty zpět...

Okluka (horní tok Hloučely)

Je 29.2.2012, trčím v práci, hodiny neubíhají, tak jsem si odběhl k počítači. Email? Samá reklama... Co vodočty? Okluka má 50??? Nevěřím svým očím. Euforie! Ona říčka, která teče naším městečkem, je pravděpodobně sjízdná! Jedu domů pro Pálavu, v práci nafukuji a hypnotizuji hodiny. Nastává půl šestá, nakládám loď na cvikovský plastikový vůz a jedu směr Žárovice, odkud chci Okluku splout. Už se začíná stmívat, já dávám nafukovačku na vodu a vybaven cyklohelmou, vestou a oteplovačkami se vydávám vstříc neznámému. Jedu poprvé něco jiného než ZW a hlavně v singlu. Pořád ve mně hlodá myšlenka, zda to trochu nepřeháním. Sám, ne zrovna příliš zkušený na WW2... Touha ale vítězí a jdu na věc. Odrážím se od břehu, rychlý proud mi stáčí loď a já jen přemýšlím, jak se asi v singlu zastavuje.

Moje trasa je dlouhá pouhé 2 kilometry a téměř rovná, ale i přesto mi špice na častých stupíncích lítá vzhůru k nebi. A ta rychlost! Blížím se k cíli. Dál jet nemohu, za stupněm v Soběsukách je ledová bariéra. Končím tedy za vodočtem. Vytáhnu loď na břeh a přeplaven adrenalinem zjišťuji, že na mém mobilu v profi vodáckém obalu – sáčku od rohlíků, uběhlo necelých 5 minut. Mazec. Brodím se oranicí zpět k bakelitovému vozu a Okluku povyšuji na jeden z nejlepších vodáckých zážitků.

Jel jsem ji poté ještě mnohokrát a tak nějak jsem marně hledal ony obrovské válce a cákající pěnu. I když musím přiznat, že je to moje srdcovka. Stupínky mezi 2,9 a 1,0 km příjemně pohoupají a v těch pár zatáčkách už jezdím smykem jak s bavorákem. Plavba může být romanticko – akčním spojením. Stačí pokračovat až na nultý kilometr do Plumlova na Podhradský rybník. Zámek vypínající se na skále nad hladinou potěší nejednu romantickou duši.

Ti zkušenější začnou již na kilometru 9,5 ve Stínavě či až v Oklukách. Ale na tento lesní úsek mám svoji Pálavu moc rád. Přeci jen je řečiště místy dosti úzké a zatarasené větvemi. To, že jsem na Okluce potkal vodáky na Heliosech, Pálavě a Barace, kteří to sjeli ze Stínavy, je věc druhá. Pomyslnou třešničkou na dortu je velice výživná Hamerská kaskáda na kilometru 4,8. Zde se obtížnost přibližuje k WW3. A ještě poznatek. Když je na vodočtu v Soběsukách 40cm, je to v úseku od km 2,9 romantické pohoupání, 50 – 60 cm je nejlepší hopsaná na stupíncích, ale při 70 se už voda jen valí. Zato kaskáda... Hmm, ještě teď mám husí kůži...

Dolní část kaskády. Inu, není nad dobrou rodičovskou radu... Před mostem mě otočilo najetí na mělčinu a neobracel jsem se z obavy o zachycení o roury zahradních čerpadel. Jen na tomto úseku jsou 3.

Hloučela

Hloučelo, ty jedna potvůrko zrádná, ty jsi mě ale vyškolila! Ty meandry a padlé stromy! A hlavně, tu březnovou koupel v ledové vodě plné nejrůznějšího komunálního odpadu a tu uplavanou botu Adidasku, mi přítelkyně asi jen tak nezapomene...

Na Raftu se píše, že se Hloučela jezdila při pouštění přehrady na podzim. Nyní (březen 2012) se Plumlovská přehrada opravuje, stavidla jsou otevřená a jarní vodě tudíž nic nebrání v cestě vstříc Černému moři. Ukecávám přítelkyni na průzkumnou plavbu z důvodu tvorby kilometráže od paty hráze v Mostkovicích na zhruba 6 kilometrů dlouhou trasu do Prostějova. Vodočet ukazuje 43 cm, překonáváme stupeň pod hrází, následně jez v Mostkovicích a bez problémů projíždíme obcí v regulovaném korytě. Na kilometru 7,7 opouštíme obec a vjíždíme do lesoparku Hloučela. Přivítají nás prudké pravoúhlé meandry s rychlým proudem, kde máme co dělat, abychom se v nich vůbec vytočili. Za jedním takovým, zhruba na km 6,8, se vynoří částečně vyvrácený strom těsně nad hladinou a přes celé řečiště. Nešlo již dělat nic. Strom nás otáčí a my se koupeme v odpadcích za něj zachycených. Tady končíme, nálada na bodu mrazu a ani naše ošacení nevykazuje o moc vyšší teplotu.

Po této zkušenosti jsem se Hloučele pokorně poklonil a využívám jen její poslední kilometr, jako spojnici na Valovou.

František Frélich