Měli jsme to léto namířeno na Hornád, ale pár dní před naším odjezdem pořádně napršelo. Tolik, že se v mapce na Raftu zbarvil zeleně i Hnilec, který bývá obvykle celé léto červený. To si nesmíme nechat ujít, míní manžel a já ne moc ochotně souhlasím, změnu plánu nemám ráda. Ale tak se stalo, že jsme v Popradu přesedli na autobus do Dobšiné a hned se stali středem pozornosti. Tímhle spojem se na vodu evidentně nejezdí a ani řidič nám to nechce věřit. Když vystupujeme u Dobšinské ĺadové jeskyně, čeká s odjezdem, dokud se nepodíváme k potoku a nepřijdeme mu zpátky říct, že to opravdu pojedeme.

Vody je skutečně dost, na náš vkus až trochu moc. S nedůvěrou koukáme do rozvodněného Hnilce a hlavou nám běží příhody z obdobných potoků téže velikosti. Jak jsme na Jevišovce o něco prorazili Palavu až do kormidelníkova kolena. Jak jsme se na Rokytné zamotali do drátů natažených nad hladinou, až to kormidelníka vystřelilo z lodi. Jak mi na téže říčce při podjíždění klády něco vletělo do oka, rozřízlo rohovku a já pak týden neviděla. Jak jsme se cvakli, já podplula strom, a pak jsme honili uplavané věci.

„Koukej, dlouho jsme na vodě nebyli,“ říká manžel, když nafoukl loď. Vlez si do ní tady v té kašně a zkus si párkrát zabrat. Až to budeš mít v ruce, vyplujeme. Poslechla jsem ho. Hodila jsem loď do kašny, vykročila a čerstvě zoperované koleno mě zradilo, noha se zvrkla a už se válím v kašně. Tak to bychom měli, víc mokrá už nebudu, tak můžeme vyplout. Třesu se jak ratlík, protože je chladno a slunko kdovíkde za mrakama.

Úzká říčka se klikatí v meandrech přes louku, kolem ní rostou dávno neprořezané vrby, občas dosahují větvemi až na druhou stranu, my musíme z lodi ven a přenést. Ne jednou, několikrát. Přejeli jsme louku a pomalu se dostáváme k Stratenskému kaňonu, nejhezčí části úseku nad přehradou. Kolem se zvedly vápencové skály, potok nabral spád, turistická cesta jde kus nad ním. Leč co to, v nejdivočejším místě leží vyvrácený strom.

Takový menší smrček, možná bychom ho i dokázali zvednout a odnést, jenže to bychom pro něj museli buď vodou, nebo sešplhat po skále, a na nohách máme jen páskáče. Je nám tuze líto připravit se o nejhezčí kousek kaňonu, ale zdravý rozum zvítězil, nemá cenu riskovat zranění. A tak kaňonem šlapeme pěšky s lodí v rukách až k místu, kde se dá zase nasednout. Kaňon je krátký, brzy jsme z něho venku a dostáváme se do vsi Stratená. Nejvyšší čas jít se ohřát do hospody. Mokré šusťáky necháváme sušit na sluníčku.

Kolem Stratené přibyly v potoce nízké lávky a za Stratenou následovalo už jen pár zatáček a dostali jsme se na vzdutí přehrady Palcmanská Maša. Obvykle se zde musí skončit, protože voda Hnilce je z ní vedena potrubím do vedlejšího údolí do povodí Slané na elektrárnu Dobšiná a koryto pod hrází je suché. My ale máme štěstí, vody je dost a můžeme plout dál. Pár zákrutů v dlouhých řasách, pak se sklon zvýšil, voda zrychlila, objevilo se kamení, větve až do vody, nízké lávky, padlé stromy, prostě klasická potokářská záležitost. Zatábořili jsme právě včas, za další zatáčkou na nás číhala nepostřehnutelná kolejnice těsně nad vodou.

I z dalších dvou dnů si pamatuju hlavně rychlou vodu, křoví, větve, kamení, padlé stromy a nízké lávky. A taky pár nezapomenutelných příhod. Při komplikovaném manévru pouštění lodi po vodě pod nízký mostek a zároveň obcházení nepropustného křoví na břehu Jarek držel zadní koňadru před mostkem a já chytila za křovím. Pak Jarek provaz pustil, loď se rozjela a nabrala takovou rychlost, že mi vytrhla provaz z ruky. Musela jsem ho pustit, spálil by mi ruce a s těma se nedá pádlovat. Jarek ji naštěstí za dalším křovím stihl doběhnout.

Kousek dál jsme svačili a já zdáli proměřovala následující mostek, zda se pod něho vejdeme nebo ne. Dojít k němu se přes skálu nedalo. Už jsem to měla v oku, obvykle nad námi zůstalo tak 5 cm místa. Tentokrát jsem se nemohla rozhodnout, ale nakonec jsme to riskli. Bylo to taktak, dva, možná tři centimetry. A pak před vsí Hnilec nás zastavil jeden tlustý padlý kmen. Byl čas svačiny, ukrojili jsme si krajíc, loď nechali na místě a šli si trochu protáhnout nohy dál po silnici. Hnilec tam podtékal most a za mostem čekala past: prověšený drát na jednom konci ve výši našich krků, na druhém konci kousek nad vodou. Visel ze sloupů, o kterých jsme se nemohli rozhodnout, zda je to elektrické nebo telefonní vedení. Místem jsme museli projet, obejít se nedalo kvůli svahu a zahrádkám za mostem a taky bychom v rychlém rovném úseku těžko přistáli. Nakonec Jarek přišel na řešení: jeden sloup se viklal, šlo ho naklonit a drát se napnul do větší výšky. Jen jsme doufali, že to tak vydrží, než se vrátíme a projedeme. A kus dál se nám do cesty narostl šípkový keř přes celou řeku. Neměla jsem chuť nechat se popíchat, nestačili jsme zastavit, tak jsem vyskočila z lodi. Proud mi podtrhl nohy, spadla jsem na břicho nohama pod ten šípek, hlavu jsem zvedla nad vodu, ale vstát se mi nedaří. Pode mnou teče korytem hrubý písek, není o co se opřít a ruce i nohy mi podjíždějí. Musel mě vytáhnout Jarek, který zůstal stát na pevném. A stejně se nám nepodařilo prorazit na břeh, kde jsou další trnité keře. Nakonec jsme se přece jen protlačili skrz ten první. Jsme vděčni za šusťáky, které vůbec nesundáváme, a za chladné počasí, že v nich vydržíme i na sluníčku. Pravda, ty Jarkovy výpravu nepřežily. Poslední příhoda se stala na úseku, kdy Hnilec divočil v lese. Tvořil různé odbočky a močálky a my si netroufli projet jednu ostrou zatáčku, kde se proud navaloval na břeh. Jenže pro obcházení jsme zůstali na ostrůvku na špatné straně, potřebovali jsme se přesunout na druhou. Jarek proud přeskočil z vysokého břehu a loď si přitáhl za sebou. Já tak dlouhé nohy neměla, voda mě strhla a už se zase koupu. Utábořili jsme se pak na slunečné louce a šli si do nejbližší chalupy pro vodu. Mladík, který mi otevřel, se nestačil divit: Ta naše řeka se dá jet na lodi? Já byl letos na dovolené u vás na Dyji.

A nezapomenutelná byla i setkání s domorodci. První v Nálepkově. Byli jsme tam třetí den v poledne a dostali jsme chuť na oběd. U řeky jsme sice zahlídli staršího Cikána, ale hlad je hlad, riskli jsme zanechání lodi u vody a šli do města. Tam jsme zjistili, že nikoho jiného než Romy tu nepotkáme. Zeptali jsme se, zda je tu někde možnost se najíst a jeden mladý Cikán se nabídl, že nám ukáže hospodu. Předtím se ale ještě stavil doma a z domu postupně vylezla celá jeho rodina. A všichni chtěli vyfotit. Cvakali jsme obrázky ostošest a až byli všichni vyfoceni, došlo i na tu hospodu. Obsluhovali opět Romové a musíme říct, že jsme se dobře najedli. A i loď zůstala na svém místě a se všemi věcmi.

Kousek dál projíždíme kolem osady Rovné před obcí Helcmanovce. Cikánky perou ve vodě koberce a malý špunt trénuje vrh kamenem. Trefil se kormidelníkovi přímo do hlavy. Spustila jsem řev, za který by se žádná Romka nemusela stydět, z osady vyběhl muž a táhne kluka pryč. Že by se blýskalo na lepší časy? Holky na mostě si nás pak už ani nevšimly, bodejť, když koukaly po klucích opodál.

Od Nálepkova se Hnilec postupně rozšiřoval, stromy a keře už na nás nedosáhly, a tak cesta začala ubíhat rychleji. Ale taky začaly jezy. Jeden v Nálepkovu, dva ve Švedláru. Následující den další v Mníšku pod Hnilcom, dva v Prakovcích a dva v Gelnici. Žádný z nich nebyl sjízdný, všechny jsme obcházeli - většinou se podařilo shodit loď přes korunu, přes ty nižší i s věcmi, přes ty vyšší aspoň loď samotnou a barely jsme přenesli. Druhý jez v Prakovcích je asi nejmladšího data, nebyl v kilometráži a veškerá voda šla přes elektrárnu. Poprvé jsme se setkali s tím, že pod jezem bylo sucho, a packali jsme přes zpola zatopené kameny a snažili se přes ně dostat zadrhávající loď. Od Nálepkova také začalo přibývat odpadků ve větvích kolem řeky i v řece. Nicméně Hnilec stále krásně tekl až k ústí do Ružínské přehrady.

A co ty fotky z Nálepkova? Doma jsme je nechali vyvolat, adresu si našli na mapách.cz a poslali je poštou. Tak snad došly správně.

Slávka