Na vodu 22. ledna a do hrobu? Vodácká nekrofilie? Rozhodně ne. Hrob je městečko u Teplic, kterým protéká jeden krušnohorský potok a to docela živý. Tohle pochopit nám nicméně nějakou chvíli trvalo. A to proto, že: dopravní značení v Teplicích stojí za prd (nebo naopak stojí hodně ve Sběrných surovinách?), byla hlášená první letošní sněhová kalamita (a na letních gumách nebylo skutečně o co stát) a potok jsme zprvu s přehledem zcela nevšímavě přejeli.
Reklama
Po dvou dotazech v obci jsme nakonec vrátili do míst, kde jsme do Hrobu od Teplic vjížděli. U nějaké továrny jsme se šli podívat do koryta a kupodivu teklo dost vody. Koryto bylo nicméně skutečným sotva metr širokým, slušně ukloněným náhonem s metr vysokými zdmi ústícími do podzemí továrny. Vjet ve slušné rychlosti do turbíny se nám nechtělo, a tak jsme se ještě svezli asi o 300 metrů níž. Nasedli jsme klasicky na zasněženém břehu před čumily a s jejich obdivným „ó,ó,ó, …“ jsme sklouzli do vody. Ne na dlouho. Zpoza úvodního mostku už jsme uviděli plaňkový plot napříč korytem. Ten první byl ještě výkyvný, ty další tři už ne. Ty byly pouze poškozené včerejší velkou vodou. Karel se dostal ještě přes dva, třetí ho definitivně zastavil. Já přelézal první, zbylé dva šli projít brankou.
Nakonec tedy stejně nasedám znovu do lodě v místě, kde bych nasedl, kdybych měl už potok někdy dříve prohlédnutý. Před námi je táhlá zatáčka vpravo a já si říkám, jestli to za to stálo: vstávat brzy, vypadat jak blb při převlékání na sněhu a nakonec jet vyzděný volej.
Karel: „Ptal jsem se toho kluka na břehu, než jsme vyjeli, a ten povídal, že na potoce nejsou žádné jezy.“
Jenže ten volej po 200 metrech skončil a začala nefalšovaná INDUSTRIAL WILDWASSER.
O čem to tedy dál bylo: skluzavka do zatáčky a s malým stupínkem asi 150 m. Jen chvíli po rovině a další skluzavka a stupínek na závěr. Obě tak akorát vylehnout na pádlo a v půl druha metru širokém korytě jen držet špičku po proudu. Splachovadla bez možnosti zastavení. Prostě paráda. Po cca 1,5 km přijímá zprava přítok – Křižanovský potok - takhle z vody za tohoto stavu hodnotíme taky jako jetelný (pro příště, proč si nevynést tak asi jeden kilometr lodě, že?). Chvíli nato je u pravého břehu první opravdu luxusní místo pro zastavení. Zřejmě zbytek bývalého přírodního koryta, ale jinak perfektní pro prohlídku prvního skoku na řece – pamatujete, co nám řekl ten klučina, než jsme vyrazili? Ten stupeň byl slyšet a hladina za ním nebyla vidět. Rozhodujeme se rychle, zastavíme, prohlédneme. Rozhodnuto, uděláno. Ale pouze polovinou výpravy. Karel najednou proplouvá kolem mě, a to se držím břehu pouhý metr před přepadem.
Karel: „Já se vážně chtěl chytit toho pádla, cos mi podával. Jenže ta voda byla silnější.“
A tak se radši chytil zpět svého pádla. A v pravou chvíli. To už totiž skákal. Jenže pozadu, do něčeho, co jsme neprohlédli a v kajaku. To musím dovysvětlit. Do té doby totiž jezdil jen na kanoích, tohle byl jeho kajakový křest. Nakonec to bylo bez ztráty kytičky. Jen to pádlo, co jsem mu podával a co mu nic nepomohlo, mi vytrhl. Už jsem přemýšlel, jak budu zbylou cestu bidlovat, naštěstí ho po nějakém půl kilometru Karel dojel.
A pak už začalo něco, co vypadá jako Korsika z vyprávění. Dojede se k místu, kde se znovu láme voda a – 1,5 m skok, dva záběry, 1,5 metru skok, dva záběry, 1,5 metru skok tři záběry a závěrečný půl metrový jízek. Na dvaceti metrech o pět metrů níž. To jde, ne? O pár metrů později si to zopakujete ještě jednou. Tentokrát jen ty tři skoro dvoumetrové skoky bez závěrečného jízku. Jenže kdo by už ten půl metru registroval. Vedle těchto dvou úžasných kaskád okoření jízdu ještě celá řada skluzavek a menších jezů. Všechny stupně včetně těch vysokých jsou jetelné na oči, netáhnou zpět pod přepad a lze pod nimi bezpečně eskymovat. Skluzavky, kromě těch dvou úvodních, byly vyzděné jako zcela přehledná nakloněná rovina o sklonu nejméně 10 stupňů. Voda se na nich hrne hlavně u břehů, ale klidně by to sneslo vyšší průtok.
Ve chvíli, kdy se zřetelně zmenší sklon je na místě začít dávat bacha. Nebezpečí může číhat v napadaných stromech (byť jich tam místy správce toku moc nenechal), nízkých lávkách (ty se mi podařilo všechny podjet), ale hlavně pozor na ostnaté dráty!!! Záměrně píšu množné číslo, kde se objeví jeden kokot, co natáhne drát půl metru nad hladinou, tam se jich může objevit víc. My na ten drát najeli těsně před Oldřichovem. Objevil se těsně za jedním ostře doprava zatočeným meandrem. Tímto prosím event. vodáky z Teplic o preventivní odstranění.
Karel: „Toho ču… dostat do ruky, narval bych mu ten drát do pr… a vytáhl mu ho nosní dírkou“
Fakt je, že mohl poškodit náš design ještě trochu hůř, než jak to v našem případě odnesla roztržením „jen“ vesta a bunda.
O spodním úseku už napsal Vojta Jančar na podzim, tak jen trocha shrnutí. V pátek hlásil vodočet LG Všechlapy-odtok 2. povodňový stupeň. Přestože celou noc nevylezla teplota nad –10oC, stav byl ještě v sobotu hóódně nad průměr (podle břehu ubylo tak 10-15 cm, tedy stále stupeň bdělosti). Cesta po vodě z Hrobu do Želének nám zabrala ani ne 3 hodiny. Koryto je v celé délce regulováno, převážně vyzděním dna i břehů, na ostatních úsecích alespoň sypaným kamením. Úsek Hrob-Jeníkov bych s ohledem na ty skoky hodnotil jako WW 2+, spodní část z Jeníkova shodně s Vojtou WW 1. První povodňový stupeň bych doporučil jako limitní pro sjíždění celého Bouřlivce z Hrobu, při nižším stavu se budou přenášet všechny skluzavky. Optimální nasedání je pod Hrobem, kde končí zástavba na levém břehu. Z mapy vyčtený průměrný sklon horního úseku je téměř 25 promile, asi 2 km budou mít klidně dvojnásobný spád. Ani nejvyšší povodňový stav by neměl podle mého ztěžovat výše napsanou obtížnost.
Pokud nestihnete vodu, byla z vody vidět sjezdovka s vlekem, jinak můžete vyrazit za kulturou: klášter v Dubí, zámek v Duchcově, nebo Teplicích. A pokud nejste ani na sport (krom vody), ani na kulturu, ještě je tu E 55.
Láďa a Karel