Již delší dobu se zde na webu diskutuje o používání zdrobnělin pro názvy hlavně moravských řek. Mluvíme o Jihlávce, Oslavce, ale také Doubravce. Jenže, co když zdrobnělina je platným názvem toku?

Po splutí Hostačovky chvíli váháme, kam se vypravíme. Máme ještě čas, než bude tma. Vojta hned vytahuje názvy okolních kvaků, mezi nimiž je i Doubravka.

„Vojto, Doubrava má ale druhý povodňový, vždyť jsi to viděl sám po dojezdu Hostačovky. To nejedu.“ Vojta ale trvá na svém: „Já říkal Doubravka, ne Doubrava. Doubravka je oficiální název pro potok, který nám v Kamenných Mostech tak rozvodnil Hostačovku. Můžeme jet poslední zhruba 2 km do Kamenných Mostů, a kdyby to bylo nějak extra zapadané, tak to vezmeme po louce,“ doplňuje k tomu.

Mně se zrovna moc do úzkého toku nechce, ale v okolí nic zajímavějšího asi nebude a čas hrozně letí. Za chvíli bude tma, tak ty 2 km se jako čárka do zápisníku budou hodit. Pokud by to bylo extra nesjízdné, půjdeme buď nahoru nebo dolů k autu, kam to bude blíže.

Autem musíme ty dva kiláky docela objíždět, ale už stojíme na mostě mezi Zvěstovicemi a Kněžicemi a díváme se do kalného rychlého toku. Má představa byla taková, že teče klidný potok lučinou, kde zastavit před překážkou nebude problém, a pokud by VR přesáhlo rozumnou míru, tak se na to vykašleme. Jak hluboce jsem se mýlil.

Nasedáme do něčeho, co nevypadá vůbec pěkně. Kalný proud nás okamžitě strhne a jedeme jízdu tobogánem. Prvních 100 m si říkám, že je to docela dobrý, ale pak se začínám regulérně bát. Stromy rostou rovnou z hlavního koryta, proud jde kolem nich a občas musím narazit špičkou do jednoho, abych se od něho odrazil na mohl prokličkovat hned mezi dalšími dvěma schovanými za tím prvním. Pak se to trochu zklidní, a tak věřím, že to nejhorší máme za sebou. Jenže přicházejí šípky a jiná křoviska, kterými se musí projet. Já ani Vojta jsme si na ten kousek nebrali rukavice a teď toho litujeme. Šípky se nám zabodávají do rukou, krku, chtějí mně sebrat pádlo, urvat helmu, rozdrápat sucháč a to vše v rychlém proudu.

Kromě zarostlým míst jsou tady i hodně nízké větve. Pak přijdou padlé stromy, ale jsou to jen menší průměry. Před jedním, který byl asi 30 cm nad hladinou, nemáme šanci zastavit, a tak se rozhoduji pro bláznivý manévr. Jedu rovně na něho, položím pádlo do vody, strom v jízdě zachytím a hodím přes hlavu, seberu pádlo a jede se dál.

Jeden strom má však větve hodně do vody. Věřím si, že je projedu, ale jsou silnější a já pod ně zajedu. Jak jsou šikmé, tak mě zákonitě převrátí. Drží mě s lodí pod vodou, nakonec musím vykrysit. Docela klika, protože kousek níže je schovaný mohutný strom, který by se podjet nedal.

Na břehu přemýšlíme, jestli to nezabalíme. Vojta má rozdrápané ruce, ze kterých mu teče krev. Ani mé šrámy nevypadají moc dobře. Už vidíme střechy domů, je to kousek, tak to dojedeme. Vojta během vylévání lodě proběhl část po břehu a hlásí, že je v pohodě. S obavou nasedám a vyrážím. Snad už žádné další překvapení nebude.

Přijíždíme za soumraku na začátek vesnice a najednou před sebou v dálce vidím, že přes potok přejíždí auto. Okamžitě si vzpomenu na situaci, kdy jsme vytahovali z rozvodněného potoka dva lidi v autě, kteří přejížděli přes brod a proud je strhl. Zastavuji na potok v luxusním vracáku a pozoruji, co dělá auto. Jenže dále po toku jsou na březích zasázené vrby, které tvoří hradbu a nic není vidět. Skrz vrbičky nakukuji a dle světel vidím, že auto projelo a pokračuje dále. Hmm, to je divné. Rozhlédnu se kolem sebe a vidím, že jsme zastavili na brodu. Když je brod tady, tak co je tam níž, po čem to auto přejelo? Přeci nebudou dva brody nad sebou!

Raději vystoupíme a jdeme se podívat. To byla naše záchrana. Takovou past bych nečekal. Přes potok je panelový mostek, kde voda teče těsně pod ním. Není žádná škvíra, proud se opírá přímo do panelu. Opotím se hrůzou při představě, že bychom do toho vjeli.

Chvíli ještě koketuji s myšlenkou, že bych přenesl a dojel do Hostačovky, ale adrenalinu bylo dost, a tak bereme lodě na ramena a jdeme s nimi asi 200 m k autu.

Už v bezpečí hodnotíme toto splutí jako naprosto šílené a řadíme ho do kategorie Už nikdy více. Doma si vyndávám zapíchnuté trny ještě druhý den, to samé i Vojta. Poraněné ruce se musely nechat trochu zatáhnout, protože bolelo vše a nebylo vidět, jestli je to z uvízlého trnu nebo jen z hlubokého škrábance.

Co mě ale mrzí nejvíce, že mi došla baterka v kameře. Video, jak si přes sebe v plné rychlosti přehazujeme padlé stromy, protože před nimi nešlo zastavit, jak se motáme mezi vzrostlými stromy, které jsou těsně za sebou v hlavním proudu a jak projíždíme šípkovým královstvím by aspirovalo na nejšílenější vodácké video roku. Tak alespoň minuta, kdy kamera ještě běžela, bohužel spíše na těch „odpočinkových“ místech.

Petr