Isère jsme si mezi francouzskými řekami vybrali z toho důvodu, že pro nás byla organizace splutí nejjednodušší. Tramvají ze Saint-Égrève do Grenoblu, odsud vlakem do Pontcharry a po řece pak dojedeme skoro až k domu našich hostitelů. Do cesty z nádraží Pontcharra k řece se nám postavil supermarket, tedy jsme přikoupili něco zásob, poté obhlédli Ekiho schodiště s výhrůžně trčícími roxory a raději zvolili nástup na řeku z pravého břehu kousek pod mostem.

Domácí příprava spočívala v přečtení dostupných článků – asi jednoho, někde jsme našli torzo nějaké kilometráže (nám ale celkem k ničemu), a pečlivě prostudovali satelitní snímky. Udělali jsme si z nich jakous takous představu o tom, kde by mohla být peřej, jez nebo kamenný zához. Příprava to nebyla zcela dostatečná, jak se ukázalo.

Řekou se valí spousta kalné šedé vody. Mělčiny či oblázkové pláže jsou úplně zalité kromě asi dvou. Teče to rychle. Zastavit u vysokých břehů a vystoupit není úplně snadné, vhodných míst je málo a tišiny se nevyskytují.

Po 4,7 km od startu je pod mostem silnice D166 první jez. Dává o sobě vědět hukotem na velkou dálku možná víc než kilometr. Naštěstí. Tušíme, že to bude větší, než jsme čekali. Zastavujeme na levém břehu, raději dost vysoko nad mostem. Vzhledem k silnému proudu nechceme riskovat. Jdeme to obhlédnout, vlny jsou velké, budí respekt. Nakonec se rozhodujeme to sjet asi 4 m od levého břehu. Trochu nás to zalilo, ale zvládli jsme to.

Po dalších 5 km nás čeká podobný jez. Hučí ještě víc (chtělo by se napsat, že zlověstně) a z větší dálky. Zastavujeme asi půl kilometru před ním na pravém břehu a jdeme se podívat. Mohutná záležitost, vlny obrovské, tohle tedy nejedeme! Jestliže předchozí budil respekt, pak tento jez ve mně vyvolává strach. Na fotce to možná nijak dramaticky nevypadá, ale pro srovnání velikosti – řeka je tu sto metrů široká a průtok značný. Přejíždíme na levý břeh, převážíme loď asi 700 m pod jez k mostu D29, nastupujeme z levého břehu.

Žádné další záludnosti by nás ale až do Grenoblu čekat neměly. Můžeme se tedy o to více kochat nádherným okolím řeky, ostatně krajina okolo je to, co je na tomto úseku řeky atraktivní. Na levém břehu kopce Chaîne de Belledonne se zasněženými vrcholky, na pravém Massif de la Charteuse. Orientačními body na řece jsou nám mosty. Od druhého přenášení po sedmi a půl km most u Tencinu, po dalších šesti a půl km most v Brignoud.

První den končíme na vytipovaném místě kousek za mostem u Domène u soutoku s průzračným potokem Doménon. Je tu frekventovaná cyklostezka a turistické odpočívadlo, poblíž přes silnici by měl být supermarket, ale nezkoumali jsme to. Vypluli jsme v jedenáct, zakotvili v půl čtvrté a ujeli jsme 32 km.

Druhý den nás čeká 22 km. Zdá se, že vody je o trochu více než předchozí odpoledne. Vyrážíme okolo desáté. Charakter řeky se nemění, rychlý proud, vysoké břehy, výhledy na okolní hory. Po necelých sedmi kilometrech dálniční most prakticky na začátku souvislé zástavby Grenoble a jeho předměstí.

Z lodi ale pořád vidíme spíše přírodu. Další úsek nám odkrajují mosty v různých vzdálenostech od sebe. Celkem jich bude ještě třináct, přitom za pozornost stojí peřej za desátým, která za „našeho“ stavu vody byla neškodná, a jez pod jedenáctým mostem. Je zase slyšet s předstihem, ale není tak velký, jako ty včerejší. Sjíždíme ho rovnou, takže nezkoumáme, zda by se před ním dalo někde vystoupit. Do lodě nám nacáká. Za jiného průtoku může být situace dost odlišná.

Pod dvanáctým – lanovým mostem se řeka uklidní. Vlevo nastupuje k tréningu skupina veslařů, a to jsou první a jediní vodáci, které jsme potkali. Začíná volej nadržený přehradou v Saint-Égrève Noyarey. Až k ní nejedeme. Obhlédneme soutok s Drac a končíme na přítoku zprava - říčce Vence, po níž se přiblížíme do města.

To, co jsme měli udělat předem, děláme až po návratu „na základnu“ - zjišťujeme, že průtok během naší plavby byl okolo 290 m³/s. Červen je obdobím největšího tání sněhu na horách a zároveň nejdeštivějším měsícem v této oblasti.

Windy