Re: díky za ten oheň, Dan, 4/18/2024 4:52 PMAhoj Jane,
v překvapení a údivu nad nečekanými řádky vzpomínám, co a kdo jsem byl před rokem a půl. V říjnu a listopadu '22 jsem měl za sebou první dva kusy Horního Dunaje (400+500km) a potřeboval jsem si 's někým popovídat'. Ta knížka, Tvoje knížka, mi přišla do cesty v pravou chvíli. V knihovně ji zrovna někdo vrátil, a tak jsem po ní hbitě skočil. Přečetl jsem ji jedním dechem, ale potom dlouho vypisoval, abych si zapamatoval, co nejvíc důležitých věcí. Člověk si musí opakovat i důležité věci, než je pochopí, vstřebá. A ony potom vyplavou, jakoby samovolně...
Vedle tohoto článku byl v krátké době vyvěšen tady na raftu i Šakalův z polské Wkry, tam jsem taky jeden citát přepsal:
www.raft.cz/Clanek-Wkra.aspx?I...A nějak to ve mně všechno zrálo, že jsem na jaře chtěl vzít dceru na ten vršek Dunaje, ale sešlo z toho, a tak jsem vyrazil sám na Loiru. Nádherná řeka. Jenže přišlo léto a padnul labský plán s kolegou z práce, tak jsem se vydal na Odru. Záhy došlo na plánované Labe. A když už jsem měl pádlo v ruce... tak na podzim jsem se rozhodl pro ten zbytek Dunaje. Od Černého moře jsem se vrátil v listopadu 2023.
Proč to celé píšu tak obšírně? Protože Ti chci poděkovat a říct, že Tvoje knížka funguje. Je živá, je důležitá. Je inspirující a bohatá. Je obohacující! Za měsíc samoty jsem si párkrát hrábnul... no, nemohu říct na dno, protože všude kolem byla civilizace do jednoho dne cesty, což je s Tvými cestami nesouměřitelné, ale hrábnul jsem si hodně. A tehdy jsem měl mj. na mysli Tvoji zkušenost, že k přežití v divočině je nejdůležitější trpělivost.
Probírám se starým deníkem, ale ten citát nemohu najít. Jsou tady jiné, třeba o hrdosti člověka, jak jste potkali s Milenou Johna, který v dešti spal jako vždy bez stanu pod lodí (str. 62). Nebo o volání divočiny (str. 153). A potom ten závěr 7. kapitoly: „člověk má čas na přemýšlení… Odhodí městskou aroganci, nalezne pokoru… “
Takhle napsané to vypadá skoro banálně, ale za každým citátem, co jsem uvedl, stojí událost z těch posledních cest. Mapa? Když na Loiře mrzlo a pršelo a kolem nebylo živáčka. Ten pohled večer do mapy, kolik jsem se posunul… Johnova hrdost? Setkání po bouři s rybářem v Zalew Szczeciński. Podíval se mi do očí a už se víc neptal. Volání divočiny? Šakali a 21. nocleh u Jasen na Dunaji nebo pár jeřábů po vichřici za Gorleben na Labi. Tam i tam jsem hluboce pochopil, že jsem v bezpečí, že se vůbec nemusím bát. A nalezení pokory? 100x Dunaj. Právě tam bych se bez ohně neobešel. I když mám propálené všechno oblečení, deku i vaťák, protože jsem usínal obtočen kolem dokola…
To jsou jiskřičky životní moudrosti, kterou si každá civilizace (jazyk) musí pečlivě uchovávat a znovu a znovu opakovat, aby na ni nezapomněla. Ale každá jiskra, každý oheň se dá udržet jenom tím, že se přikládá nové a nové dřevo.
DÍKY za Sedm ohňů!
Dan