aneb

Vodácký zájezd očima lodního psa

Jmenuji se Běta a jsem lodní pes. Moji páni jsou vodáci a berou mě sebou na každý vodácký zájezd dílem z nutnosti, dílem v představě, že mne to baví. Vzhledem k tomu, že skutečným pánem v rodině jsem já, cítím povinnost projevit jím určitou blahosklonnost a vpravit se do této role. Koneckonců, trochu sportu a zábavy (přepočteno na lidský věk je mi teprve 85 let) mi nezaškodí. Proto jsem souhlasila s tím, že letošní vodácký zájezd do Pyrenejí s nimi absolvuji a že na ně dám v daleké cizině pozor.

V den odjezdu přijíždí modrý mikrobus, který řídí silně vypadající pán František se svou spokojenou paní. Říkám si, že v blízkosti těchto lidí mi bude dobře a proto se uvelebuji v chodbičce hned za řidičem, nedaleko řadicí páky. Inu, pes musí mít přehled a dávat na vše pozor. Proto také všude vystupuji i nastupuji první – však ostatní mne cestou na svá místa překročí.

První noční přejezd prospávám, protože není co řešit. František i střídající Martin jedou dobře a zmatky džípíesky Terezky, která je asi po flámu, jsou pod mou rozlišovací úroveň. V končícím ránu přijíždíme k řece Lech a já zaujímám své místo v barace mých pánů. Na startu i v cíli je dost klacků, se kterými mohu změřit své síly, občasné šplouchnutí vody příjemně zahání vedro z pálícího slunce a okolí poskytuje dostatek vjemů k tomu, aby byla plavba zábavná. Jen mi vadí, že plujeme jako poslední loď. Jsem zvyklá cestu si vyštěkat a vějíř známých tváří na lodích přede mnou mi k tomu nedává tolik příležitostí, jako kdybych plula první čenichem v čenich celému Tyrolsku. Nuž, na prahu zájezdu doufám, že si to v následující části Evropy vynahradím.

Cesta pokračuje a řeky v mém zápisníku přibývají. Po Lechu následují Lot a Garonna. Obě řeky jsou vodácky snadné a proto se moje činnost během plavby omezuje na odborný dohled.

Moje paní píše cestovní deník a vše poctivě zapisuje. Trochu mne mrzí, že mi nechce zřídit na Raftu vlastní profil. Když může mít profil jakýsi Had anebo Chobotnice, proč by jej nemohl mít poctivý lodní pes? Však už mám jen za tento rok více než deset splutých řek. Asi si – až pán s paní nebudou doma – k tomu počítači budu muset sednout sama.

Jinak, na zájezd si pomalu zvykám a adaptuji se na něj. Režim dne dostává svůj zaběhaný řád a i já si v něm nacházím své místo. Všichni si zvykli mne překračovat, takže i po vystoupení z auta ještě nějakou chvíli vysoko zvedají nohy. Vzorně si také plním své tábornické povinnosti. Z auta vyskakuji první a ať je to horská louka nebo tichý kemp, všude náš příjezd a zábor tábořiště řádně vyštěkám. Ihned poté najdu největší klacek v místě a svedu s ním zápas. Postupně však poznávám, že klacky jsou na všech místech zhruba stejné. Inu, nevím, co ti lidé na tom cestování mají.

Při stavbě tábora mám vždy mnoho starostí a práce. Moje chvíle přichází s okamžikem, kdy vodáci otevřou vlek, ve kterém přepravují nafukovací lodě, mokré tábornické potřeby, nedosušené neoprény, špinavé šatstvo a potraviny, které je zakázáno brát do auta. Deru se ke zdroji vjemů a rychle provedu čichovou rozborku a sborku. Po zjištění stavu věcí oběhnu a zreviduji všechny stany, před kterými táborníci vaří večeři.

Mám za to, že po dnu plném dobrodružství a námah zaslouží vodák chvilku přátelství a něhy. Zvláště pak ten, jehož krmička ladí mému čichu nejlákavěji. Můj upřený pohled plný vroucnosti a lásky těká od chutného sousta do očí kuchařových a chvění probíhající od tlapek celým tělem naznačuje, že jen dobré vychování a zvýšená ohleduplnost mi brání vrhnout se na jedlíka a jeho sousto a odkázat jej posléze na pohrdané granule, určené původně mně. Občas se vyskytnou otrlí jedinci, kteří odolají: avšak s výčitkami svědomí se pak plíží celý večer po táboře a zplihle jdou předčasně spát.

Dnes je na programu příjemná změna. Místo na vodu vystoupáme do pyrenejského horského parku Aigüestortes. Tuším, že to bude náročná cesta a proto ignoruji ranní rozcvičku s klacky, řadím se do hada pochodujících vodáků a stoupám zelenými loukami a lesíky vstříc skalnatým štítům. Čeho je však moc, toho je příliš. Nepřeberné množství skal, jezer a divokých i milých zákoutí mi ztěžuje vybrat to pravé, které bych mohla vyštěkat, případně provést zde nějakou zlomyslnost. Řetězící se dosažená sedla mne znejišťují o cíli a délce cesty, otisky tlapek ve sněhu pak o ročním období, ve kterém se nacházíme. Konečně se rozhodujeme k sestupu.

V táboře mám úplně zbroušené tlapky a vzhledem k tomu, že mám nohy čtyři, je i moje únava dvojnásobná. Uléhám vedle Bobiny, která si přinesla na každé patě puchýř velikosti mexického dolaru a nebýt tak unavena, tiše bych vyla.

Vladimír Hejtmánek