O loňských prázdninách jsme jeli Otavu. Tři otevřenky a jeden plasťák, co ho Inža hlavně na můj popud vzal. Těšil jsem se, jak si konečně zajezdím. Nutno ještě podotknouti, že Inža byl zkušený kajakář předpisově vybavený helmou, kterou si třeba při sjíždění jezu poctivě nasazoval. Zbytek výpravy tvořili odrostlí mládežníci, se kterými jsem pár roků nazad podnikal různé skopičiny jako pracovník jednoho klubu. O prázdninách se rádi nechali zlákat na vodu, i když jsem vůči nim byl věkovým rozdílem patnácti let stará páka. Už jsem s nimi mohl v klidu jít na pivo, ale tu odpovědnost jsem za ně trochu pociťoval stejně jako dřív. S vodou měli zkušenosti spíš minimální, ale pro Otavu dostačující.

Na prvním tábořišti jsem se ráno nedočkavě zkoušel nacpat do kajaku. Vzhledem k mé přerostlé výšce se to ukázalo jako nemožné. Nohy jsem tam prostě nedostal ani po vyndání opěrek. Tak jsem jen smutně koukal, jak se do lodi s Inžovou pomocí usazuje Krejzič, a pak celkem zručně uhání po řece. Průběžně se střídal s dalšími zájemci. Dokonce se jim občas bez problémů dařilo sešoupávat polosuché jezy i tam, kde jsme to s mnohokrát spravovaným laminátem neriskovali. Nutno ještě podotknouti, že ten první den jsem při těchto hrátkách vždycky dával tak nějak pozor, a chlapci si oblékali přilbu. V dalších dnech s přibývající otročinou na častých olejích nadšení pro kajak opadalo. Ve dvou se to přeci jen lépe táhne. A tak Inža musel zájemce dost ukecávat, když si sám chtěl trochu orazit. Poslední den plavby se mu to podařilo u Peťana, chlapce s věčným úsměvem a občas zvláštními reakcemi. Na jednom jezu se jako háček proslavil tím, že v okamžiku nebezpečí bez váhání zručně vyskočil na břeh a zanechal loď i kormidelníka osudu. Teď tedy nasedl do kajaku, na hlavě maskovaný klobouček, co si bez vědomí bratra půjčil. Přilbu jsme nechali v jiné lodi. Na co taky, když mu to už před tím šlo. Ještě jsme ho ukecávali: "Peťane, když zkusíš eskymáka, koupíme ti pivo." Nechtělo se mu. Nicméně slíbil, že nám někde při zastávce tu radost udělá.

Přiblížili jsme se k jezu, který nám konečně potěšil. Krásná sjízdná šlajsna s dravým proudem a vlnami pokračujícími pár desítek metrů pod jez. S vyndáním bagáže a špetkou adrenalinu sjízdné i na otevřenkách. Tak jsme se bavili a poněkud si přestali všímat Peťana. Ten si do šlajsny s kajakem netroufal. Raději jez úspěšně sešoupnul vpravo od šlajsny stejně jako už několikrát předtím. Přilbu si nenasazoval, na co taky, že jo. Milan s Inžou byli uprostřed jezu, kam přistáli, když Peťan sjel dolů. Mezi nimi (i Peťanem) a břehem, kde jsem se zbytkem party stál, byla ta šlajsna. Najednou mi někdo povídá: "Hele, tamhle plave kajak." Na chvilku jsem strnule zíral na dno kajaku unášené proudem. Koutkem oka jsem zahlédnul Milana s Inžou rychle klouzající dolů po jezu. Když jsem se konečně rozhoupal k pohybu (možná to ve skutečnosti bylo pár sekund, ale čas má někdy jiný rozměr), obrácený kajak se zastavil, trochu se otočil, bylo vidět Peťanovi zoufale máchající ruce, které zase zmizely pod vodu. Za chvilku se konečně kajak obrátil zpátky úplně. I s poněkud vykuleně zírajícím Peťanem. Bez kloboučku.

Ten den ani potom už do kajaku nevlezl. Co se stalo ? Protože mezi břehem a kajakem byla ta šlajsna, rozhodnul se, že ji přejede a dostane se tak k nám. Vjel přímo do nejsilnějšího proudu, tedy kolmo na něj. Rázem se ocitl hlavou dole, pak ho to neslo, docházel mu kyslík a nevěděl, co má dělat. Když jsme se ho ptali, proč z kajaku nevylezl, odvětil, že ho to nenapadlo (a mám pocit, že jsme způsob vylézání pod vodou ani neprobírali). Konečně narazil na nějakej kámen, chytil se ho a s jeho oporou se začal sápat na vzduch. Což se mu na druhý pokus podařilo. Ztratil klobouček ("Bratr mě zabije!"), neoprenovou rukavici (tu jsme našli o půl kiláku dál) a odvahu. Naštěstí jen to.

I když se téhle historce při občasných sedánkách smějeme, je to spíš takovej ten úlevnej smích z toho, že měla dobrej konec. Protože jsme všichni cítili, že stačilo, aby se o ten šutr praštil do hlavy, aby plaval dál a došel mu kyslík ....

Když jsem před týdnem cvičil své první eskymáky v bazénu, zjistil jsem, jak je pro nepřipraveného člověka pod vodou těžké racionálně uvažovat. A přestal jsem se v duchu pošklebovat Peťanově větě: "Mě to nějak nenapadlo."

A poučení, co jsem si z toho odnesl? Neztrácet ostražitost, i když zdánlivě o nic moc nejde. Nenechat se ukolébat, zvlášť pokud člověk jede s někým méně zkušeným. Toho skoro-eskymáka jsme Peťanovi rádi uznali a pivo mu koupili.

Václav