Mže mi učarovala už před lety. Krásná řeka, kde v místech dnešní přehrady musely být jedny z jejích nejkrásnějších partií. Prvním impulsem k napsání článku o úseku řeky, který je již nenávratně utopený pod hladinou Hracholuského jezera, se stal až únorový rodinný výlet podél přehrady kombinovaný s vodáckou zábavou v dobách sucha, či za dlouhých zimních večerů - čtení článků, sledování archivních filmů o historii vodáctví, o Vltavě a jejích přítocích z doby, kdy ještě nebyla postavena vltavská kaskáda.

Na raftu je o historii vodáctví na Vltavě a jejích přítocích k přečtení hodně. Proč tedy nezaplnit jednu informační díru o vodáctví na Plzeňsku? Mže je kratší, méně vodnatá, nemá tak slavné partie a plavecké hospody, jako měla Vltava mezi Vyšším Brodem a Prahou. Nikdy se po ní masivně neplavilo dřevo na vorech, pouze krátké klády a špalky na topení. Ve starých kilometrážích je spojena s Berounkou, která byla dříve jejím stejnojmenným dolním tokem a dnes je oblíbenou letní řekou. Prvorepublikovými trempy byla zvána Černou řekou a řekou Starou její dolní tok - Berounka. Přestože byla v kilometrážích Mže uváděna od soutoku s Tichou, je těžké najít informace o jejím splutí před zatopením. Původně jsem odhadoval, že před druhou světovou válkou to bylo zřejmě i tím, že nad Plzní tekla řeka v německy mluvící části ČSR a českým vodákům se tam moc nechtělo. Za války pak byl celý tok Mže nad Plzní součástí říše, takže čeští vodáci neměli možnost se na tuto řeku vydávat a potencionální němečtí vodáci byli na frontě. Zvědavost mi nedala a začal jsem hledat informace na webu, staré publikace v antikvariátech, psát lidem, kteří by mohli nějaké informace mít. Nejde to sice rychle a lehce, ale podařilo se mi zatím dát dohromady několik fotografií, odkazů a informací, které pomohou udělat si představu, jak řeka před zatopením vypadala. Ale popořadě…

Za vše mohla procházka kolem upuštěné přehrady

23. února vyrážíme s rodinkou na pěší výlet podél Hracholuské přehrady po pravém břehu proti proudu od Plešnic do Stříbra. Díky podzimní přípravě na jarní tání nám nízká hladina přehrady odhalila krátkou část původního řečiště Mže. Tak se vkrádá myšlenka, že za takto upuštěné přehrady a při dostatku vody pro splutí horního toku Mže (tedy za absolutně ideálních podmínek) by bylo možno plout hlouběji pod Stříbro a zakusit alespoň kousek zmizelého toku řeky. Většinou se končí ve Stříbře před silničním mostem. My v květnu minulého roku končili naší třídenní vodu pod Stříbrem u Červené lávky, kam je ale horší příjezd autem. Úsekem pod Stříbrem se plavba nastaví sice jen o 5 km, což se může zdát jako zbytečnost, nicméně pro vodácké snílky mohou být podnikem podobným, jako cesta do pravěku. A pokud někdo pojede Mži na několik dní, může se mu třeba těch 5 km navrch hodit.

Co lze ještě splout ve staré řece?

Pod jezem na ř. km 44,9 ve Stříbře zpomalí řeka v krátkém voleji následujícího jezu za historickým mostem. Za ním na pravém břehu lze zastavit a jez přenést. Za vyššího stavu vody lze v singlu jez skočit při pravé koze. Pozor, pod jezem jsou kameny, podjezí je potřeba prohlédnout.

Pak nás bude čilý proud unášet okolo ČOV, kde kdysi stával jez, který byl někdy po první světové válce zrušen a řeka se začne uzavírat v údolí.

Na pravém břehu jsou skály s bývalými štolami, pozůstatky po době, kdy se zde dolovaly kovové rudy. Pak následuje Červená lávka, za kterou je malý stupínek s rozvernou vlnkou. Od lávky teče řeka pod korunami stromů k dalšímu jezu.

Dříve zde byly haldy hlušiny vytěžené z dolů, dnes jsou zarostlé stromy a můžeme děkovat, že doly jsou již zavřené a řeka čistá, bez znečištění od odpadů z těžby. Pod jezem obvykle začíná vzdutí přehrady.

Místo se nazývá u Pičmana, stávala zde vodní elektrárna, která byla koncem padesátých let zbourána a u jezu z ní zbyly jen základy budov.

Jez má šikmou přelivnou plochu a lze jej sjet, nejlépe na levé straně, kde je pod jezem krátká peřej.

Pak se údolí mírně otevře a řeka pokračuje k dalšímu jezu na místě zvaném U Hamru, před kterým zatáčí prudce doprava. Bývalý náhon a budovy u jezu stávaly na levém břehu, a pokud je přehrada napuštěna jsou vidět jen základy budov a navigace. Samotný jez je potopen pod hladinou. Náhon pokračoval po levém břehu k malé elektrárně asi 150m pod jezem, kde se za ohybem řeky zleva vracel do řeky. Za nižšího stavu vody v přehradě se ale objeví poškozený jez, jehož pravá protržená část bude za vyššího stavu vody pohodlně sjízdná. Přistát se dá na pravém břehu před jezem a jez prohlédnout. Pod jezem až k pěší lávce budou hezké peřeje.

Posledním jezem, který připomene staré časy, je jez pod Vranovem na ř.km 41,8 se šikmou přelivnou plochou, který bude za příznivé vody také sjízdný. Koryto pod jezem bylo v kilometráži českých řek V. Teklého z roku 1955 až po návrat dlouhého náhonu zpět do řeky uváděno jako suché. Toho se „naštěstí“ již nebude třeba obávat. Pod jezem zřejmě bude následovat klidná hladina začínajícího vzdutí přehrady, kde bude potřeba upádlovat asi kilometr a půl na pláž před ústím Sulislavského potoka, kde je možno plavbu zakončit. Na pláž v tomto místě je dobrý přístup autem, nebo odsud můžeme jít na vlak do Vranova. Tolik o tom, co se dá sjet ze staré řeky. Následovat bude článek, jak to vypadalo pod Vranovem.

Martin Koudelka

Historické fotografie jsou použity z uvedených odkazů a ze soukromých sbírek: mapy.kr-plzensky.cz, tachovsky.denik.cz, www.starestribro.cz, www.tachov.cz, www.portafontium.cz.