Zpátky u řeky dáme kánoi na kolečka a po silničce 200-300 m na druhou stranu kosy mezi Otavou a Vltavou (kosa je úzký výběžek země do vody, v tomto případě mezi dvěma řekami).

Tady skoro končí Červenské proudy Vltavy, o které nechceme přijít. Vážeme koníčkovací šňůru a hurá po levém břehu po staré tažné stezce proti proudu Vltavy. Koníčkování není komplikované, ale chvíli trvá, než se to člověk naučí. Dnes už to nikdo nedělá...

Naše loď byla málo točivá, směrově stabilní s kýlovou latí a 4 postranními šoupačkami. To dávalo výbornou kontrolu při koníčkování v proudu, ale podstatně obtížnější kontrolu při výjezdu z vracáku nebo chybné manipulaci se šňůrami. Měli jsme nějakých 60m šňůry, což bylo jen tak tak. Táhli jsme je v ruce bez dřevěné „harfy“, což za chvíli bolelo. Od času plavení soli na lodích-šífech, které se vracely proti proudu tažené koňmi, uplynulo mnoho let. Navigace byla v posledních letech neudržovaná a místy zarostlá stromy a keři. To byl pro nás problém. Ne všude šlo šňůry přehodit přes vegetaci a my museli do vody, případně si šňůry podávat kolem keřů a stromů… Mokré nohy nejsou v létě žádný problém, schůdnost dna trochu větší. Největší komplikací při těchto manévrech je ale výška držení šňůr nad hladinou. Při krátkém povolení se zasekne do proudu a prudce vykopne špičku nebo zadek lodi ke břehu a kontrola je v tahu.

Vltava, na rozdíl od Otavy má velkou vodu, takže není třeba se vyhýbat kamenům. Netrvá dlouho a před námi v řečišti monstrum. Staví se tu Zvíkovský most a základy mostního pilíře se budují uprostřed řeky.

Střed řeky okupuje keson*, který po obou stranách tvoří obří propusti s velkými vlnami. S trochou extra námahy i tuhle nástrahu překonáváme bez větších problémů. Řeka svižně teče v romantickém úzkém, hlubokém, strmém a skalnatém údolí, místy kaňonem. Kácení se do těchto koutů ještě nedostalo, lesy působí hluboce a romanticky… ale za chvíli jim bude konec.

* Keson je zvon s otevřeným dnem, kde voda je vytěsněná vzduchem - pracovní obdoba potápěčského zvonu. To umožňuje práci na dně v suchu, byť pod tlakem. Užívá se k zakládání pilířů a pod., nakonec se vyplní betonem a stává se součástí hotového pilíře.

Míjíme plaveckou hospodu U Lavičků na pravém břehu, působí opuštěně. Údolí se otvírá těsně pod Červenou, kde většina domů je už také vystěhovaná a celá ves vypadá trochu strašidelně. Táboříme na levém břehu v dohledu obou mostů: železničního a starého cestního, řetězové konstrukce. Ten byl v následujícím roce rozebrán a přesunut na Lužnici poblíže Stádlce.

Ráno do lodi a tentokrát bez vetší námahy zpět směr Zvíkov. Červenské proudy byl pro mne zážitek i zklamáni. Nádherná krajina, kterou jsme zažívali znovu, z opačné perspektivy než včera. Překvapivý rozdíl! Klidná voda se střídá s peřejemi – ale čekal jsem větší drama.

Nejlepší byl asi průjezd kolem kesonu, a pak poslední peřej pod soutokem s Otavou. Tam byly vlny opravdu pěkné. Jdeme se podívat na zámek Orlík ležícím vysoko na skále nad řekou a po prohlídce pokračujeme vstříc staveništi přehrady. Zastavujeme poměrně vysoko, blíž to nejde kvůli různým pracím na březích. Levá strana údolí je přehrazena rozestavenou betonovou hrázi, pravá je teprve v počátku výstavby. Rozkopané základy, bednění, beton. Řeka je svedena do dvou betonových tunelů, na druhou stranu není vidět. Vypadá to na dlouhé přenášení, bez obhlídnutí vyústění tunelu si to jet netroufneme. Než jít tam a zpět a nakonec možná stejně přenášet, volíme přenášení rovnou. To znamená brodit se prachem, který se střídá s hlubokým bahnem a kamením kus k budoucí hrázi, pak příkrými serpentinami nahoru na konec rozestavěného bloku a na druhé straně odpovídající cesta dolů. To vše ve vedru, oblacích prachu, bahnu a řevu četných náklaďáků. Hezky jsme si to užili.

U vody pak poprvé v životě vidím slalomové branky. Jak jsem se později dohodl s Lídou tehdy Weberovou – později Polesnou, byly to její branky, když tu pracovala na stavbě. Branky mi imponovaly, aniž bych tam někoho viděl pádlovat, zasadilo mi to brouka do hlavy.

Pod Orlickou hrázi se krajina pozvolna otvírá. Poslední šlajsnu na trase moderního jezu v Letošticích jedeme bez problémů. Další jezy před Kamýkem jsou úplně jiného charakteru: řeka je svedena do zúžení s větším spádem, které je od zbytku řeky pod tělesem jezu odděleno podélnou hrází. Až dosud jsme moc vodáků nepotkali, asi tak 10-15 kánoí.

V Kamýku začíná vzdutí Slapské přehrady (1955). Olej, olej, olej, ale olej téměř bez lidí. Sem tam rybář na břehu, předjíždí nás několik kánoí pohaněných v té době populárním východoněmeckým přívěsným motorkem Tümmler (2 takt 75 ccm, 2 HP).

Zažívám rozporuplné pocity: směs závisti, vzdoru, opovržení a nadřazenosti tvrdě pracujícího. Je zataženo a tedy příjemně. Čerstvě osazené nápadné obří bílé betonové kilometrovníky pomáhají proti jednotvárnosti.

Za krátký čas od napuštění ještě nejsou na březích ani chaty ani rekreační střediska, infrastruktura a krajina je víceméně opuštěná. Trochu připomíná severská jezera.

Na levém břehu poblíž ústí Mastníku mají naši kamarádi – Hromádkovi – svoji rodinnou letní základnu. Rodina je zastoupena jen svoji mužskou polovinou – otcem Edákem a synem Edíkem. Mají švédský kajak, který si půjčuji a okupuji na celý den zkoumaje jak okolí, tak pádlování na kajaku, volnost a nezávislost. Třetí den pokračujeme dál, přenášíme Slapy, kocháme se dramatickou krajinou dřívějších zatopených Svatojánských proudů a po přenesení Štěchovic táboříme poslední noc na starém kanoistickém tábořišti na ostrově sv. Kiliána v Davli.

Kromě nás tam je ještě jeden pár na kánoi, zatímco civilizace o sobě nechává vědět jen na dálku. Ale už tu cítíme konec dobrodružství.

Poslední den je pak v podstatě jen transportní etapa: Olej do Vraného, přenést a příjemným proudem dolů do Modřan. Loď na kolečka a pěšky do Černošic. Jdeme po silničce kolem Zbraslavského zámku a starého koryta Berounky, Lipence a přes Berounku suchou nohou lávkou pro pěší. Zbývá pak už jen dřina do cíle. Bydleli jsme tehdá v Černošicích na Vráži, což znamená poslední kilometr poměrně prudce do kopce. Unaveni, spokojeni a šťastní.

Túra ovšem zanechala na mém životě vážné následky. Na podzim jsem začal chodit do oddílu mládeže v Pacu (Slavoj PaC = pekárny a cukrárny; dříve KTV, později Dynamo Michle a ještě později Kotva), kde jsem se pod vedením m.j. Ekiho tety Zorky a jejího muže Honzy naučil důležité základy pádlování na pramici. Od té doby jsem byl na vodě kdykoliv to bylo možné: Lužnice + kus dnes zatopené Vltavy ze Suchdolu do Červené na pramici, Vltava na kánoi z Lenory do Čimelic (tedy k Orlíku, pak vytlačit na kolečkách do kopce a nějakých 10 km po skoro rovině na vlak do Čimelic), Otava Sušice- Písek na pramici, Hron z Podbrezové do Dunaje …

Velký dojem na mě udělala jednodenní trasa na kánoi - Sázava z Týnce do Černošic s fantastickou Černošickou vodáckou rodinou Schauerových (s nimi ostatně i ta Vltava na kánoi). Byla opravdu velká voda a bylo to mé první setkání s opravdovou divokou vodou na kormidle s otevřenou kánoi. Přežili jsme bez větších problémů.

V té době působil v PaCu Jirka Fiala na C1, průkopník šumavských řek a brzo i kamarád. Jeho oblíbené pádlovací oblečení byla špricdeka (nic jiného). Ten měl před loděnicí pověšeno několik branek na klidné vodě, které jsme samozřejmě také využívali (hlavně na otevřené dřevěné C2).

Na weekendové koníčkovací túře do Radotína jsem měl poprvé příležitost si sednout do otevřené dřevěné C1 slalomky (to tehdy ještě nebylo úplně mimo). U tábořiště tam byla malá hrázka s ”propustí”, která mírně tekla a měla hezké symetrické vracáky po obou stranách. Tam jsem tedy strávil den a půl traverzováním sem a tam a od té doby jsem uměl ovládat singlovku poměrně dobře.

Pak už byla krátká cesta na první závody ve slalomu na Čertovce (seriál ”Hledáme nové mistry světa”) pro začátečníky až 2VT, následovaly další …, ale to už je úplně jiná historie.

Honza Červenka