Následující den opouštíme kopcovitou Raču a přesouváme se do severozápadního kouta Gruzie, kde na hranici s Abcházií a Ruskem vysoko v horách Velkého Kavkazu se nachází region Svanetie. Je obklopen několikatisícovými vrcholky a ledovci, kde se sníh drží celoročně ve výšce nad 3000 m n. m. Svanetie je nejvýše položenou obydlenou oblastí celého Kavkazu.

Nenskra (Ненскра) WW III-IV

Průzračně modrá řeka pramenící z Velkého Kavkazu si svou cestu razí údolím sevřeném horami, krásným hustým lesem a skalními útvary. Řeka, která vám učaruje mocnou silou a budete ji chtít poznat co nejdříve... Dříve, než-li ji lidská síla zničí a postaví na ní obrovskou přehradu pro vodní elektrárny.

Štěrkovou cestu podél řeky strhla letní povodeň, a tak se autem nedostaneme dál. Konečně přichází ten správný čas využít expedičního potenciálu 6kg packraftu a vyrazit proti proudu řeky po svých. Samotná řeka je za tohoto menšího stavu vody bez problémů sjízdná, proud není tak silný a tudíž válce za balvany nejsou natolik výživné. V pohodě se stíhá zastavovat i před padlými stromy. Po vodě pádluje pouze Guli s Vojťákem a my ostatní fotíme a zajišťujeme support ze břehu. Už teď vím, že na Nenskru se sem určitě vrátím...

Ještě neopomeneme zastavit na soutoku Nenskra-Enguri (Ингури), kde s velkým respektem hledíme do kaskády Khaishi (Хаиши) WW VI++ a po té pokračujeme autem podél řeky Enguri vzhůru do hor-městečka Mestia. Řeka Enguri nás cestou doprovází v hlubokém sevřeném kaňonu, ze kterého jen sem tam zahlédneme její divokou mocnou krásu. Právem je považována za nejobtížnější řeku Gruzie s těmi nejtěžšími peřejemi, velkým spádem a mocným silným proudem, který si razí cestu kaňonem do přehrady s druhou nejvyšší klenutou hrází na světě - Ingurské přehradní nádrže.

Horní Enguri (Ингури) kaňon WW III, úsek 12 km

Kousek od Ušguli vesnice, na úpatí nejvyšší hory Gruzie Šchara 5193 m n. m. a zároveň nejvyšší obydlené vesnici v Evropě ve výšce 2100 m n. m. se středověkými obrannými věžemi a klášterem Lamaria, nasedáme na horní úsek řeky Enguri. Je to úzká, rychlá říčka protékající zalesněným kaňonem, která ještě zdaleka nemá mocnou sílu věhlasné Enguri, a přesto dokáže překvapit zablokovaným technickým kličkováním mezi balvany. Občas je nutné vyhnout se padlým stromům a naplavenému dříví, ale v zásadě nic obtížného a nebezpečného. Hezké zpestření turistického výletu do vesnice Ušguli spojené s pádlováním. Jediné, čeho jsem litoval, bylo, že díky prohlídce středověké vesnice jsme na vodu dávali až v 17 hod. Sluníčko už zapadalo za vysoké vrcholky a hned byla znát zima a chlad mokrého hydra z předešlého dne.

Mulkhura (Мулхура) kaňon WW III-IV úsek 6 km

Řeka na závěr naší packraftové výpravy do Gruzie. Hned u městečka Mestia začíná soutokem dvou řek Tsaneri (Цанери) a Mestiachala (Местиaчала) svůj tok řeka Mulkhura sevřená hluboko mezi dvěma kaňony. Vytváří impozantní horskou scenérii s tím, že nabízí možnost vybrat si ze dvou odstupňovaných úseku. My vybíráme o stupeň lehčí spodní kaňon, který končí soutokem s řekou Enguri. Ze začátku plujeme v otevřeném širokém údolí, kdy řeka teče v přehledném kamenitém korytě WW III, než se po pravé straně objeví vysoký písečný val spadající prudce do řeky. Za ním se řeka sevře a zrychlí mezi skalní stěny kaňonu. Skály jsou černé a dokonale ohlazené od vody, průjezd se zúží na několik metrů. Samotný kaňon není složitý a nečeká v něm žádná záludná peřej. Těžší místo přichází až nad vstupem do dalšího závěrečného kaňonu, kde je důležité zvolit správnou stopu průjezdu mezi kameny a vyhnout se tak nebezpečí sifonu, kde se voda propadá pod skálu. Za menší vody, kterou jsme měli, je průjezd určitě snazší. Přenášeli jsme jediný strom (zato pořádný mega kmen) naplavený napříč mezi kameny, který kompletně přehradil kaňon a nedal se objet ani podjet. Kousek pod ním velké kameny vytvářely hráz přes celou řeku, kde se může za větší vody tvořit solidní válec. Za našeho průtoku byl snadný průjezd úplně vlevo při skále. Pak se kaňon otevřel a byli jsme venku. Teprve teď nám docházela všechna ta krása vysokých, ohlazených, skalních stěn, modré oblohy a slunce, které nás hladilo svými teplými paprsky po tváři. Za skalním ostrohem přicházel hlasitý hukot burácející Enguri, po které jsme s jásotem dopluli k prvnímu mostu blízko vesnice Latali, kde už nás čekala Jíťa - ženská část naší výpravy s šoférem Alexem.

Čas se navršil a nás čekal návrat domů. A přestože jsem ochutnal z té obrovské nabídky řek sotva pouhou jednu desetinu, měl jsem neskonalou radost, že jsem poznal zemi vodákovi zaslíbenou. Zemi, kde se Ti řeky nikdy neojezdí, nevyschnou a neztratí na kráse. Zemi nakloněnou solárnímu jezdci, kde je na pádlování neskutečné teplo. Zemi s přátelskými, dobrými lidmi, kteří Tě pohostí a poskytnou Ti střechu nad hlavou bez očekávání zisku. Zemi svobodnou a bezpečnou pro turisty, kde postavíš na divoko u řeky tábor, vypneš stan a rozděláš oheň a místní policie Tě nevyžene, ale dá Ti telefonní číslo, aby jsi jim zavolal v případě problémů. Zemi, kde nebudeš mít hluboko do kapsy a můžeš si dopřát všeho dosyta.

Ale hlavně se nemusíš harcovat několik dlouhých dnů nikam autem, protože jsi tam za tři a půl hodiny a můžeš jít hned pádlovat...

Závěrem bych pozval všechny, kteří se chtějí o Gruzii na packraftech dozvědět více, do Modřanského biografu, ulice U Kina 1/44 Praha, úterý 27. listopadu 2018 v 19.30 hod., kde proběhne promítání fotek s povídáním o expedici a bude možné si packrafty prohlédnout.

Mirčus