Druhá výprava na Ploučnici se konala v roce 1991 ve čtyřech dnech od 9. do 12.5. (svátek byl tehdy až devátého). Naším úmyslem bylo tentokrát sjet i dříve "zapovězený" úsek mezi Borečkem a Brennou, protože jednak se poměry již po listopadové revoluci uvolnily, takže jsme si žádný konflikt s úřady nepřipouštěli a jednak pohled do mapy napovídal, že by to zde mohlo být velmi zajímavé. Tentokrát jsme pouze 4 dospělí a jeden šestapůlletý porcelánek Michal. Vše se vejde do jednoho auta i s dvěma kanoemi, takže jsme flexibilnější než minule. Plavbu plánujeme začít v Mimoni u mostu.

Když tady okukujeme řeku a řešíme, kde se nalodíme, zastaví se u nás nějaký místní pán a ptá se, proč nejedeme až z Novin a nesjedeme si tunel. Je prý dlouhý snad 300 metrů a není v něm vidět od začátku až na konec. V životě jsme o ničem takovém neslyšeli, teď teprve si všimneme, že kilometráž uvádí stručné: "82,8 tunel sjízdný, nebezpečí, prohlédněte". Po krátké poradě se shodneme, že do toho jdeme. Následuje hledání všech baterek v bagážích, abychom v tunelu viděli dobře na cestu a vyrážíme směrem k Novinám pod Ralskem.

U tunelu zjišťujeme, že asi nebude tak dlouhý, jak nám bylo řečeno, za to ale žádným způsobem nejde ze břehu zjistit, co nás uvnitř čeká. U výtoku je vidět, že je tunel zakončený cca 30 centimetrovým stupněm.

Připravíme baterky a se vzrušením se pouštíme do tunelu. Do poslední chvíle není jasné, jestli je bez problémů průjezdný, jelikož i samotný nájezd do tunelu je do zatáčky. Po vjetí dovnitř zjišťujeme, že tma v něm rozhodně není, ale na konec není vidět, protože i samotný tunel se zhruba v jedné třetině své délky lomí do zatáčky. V místě lomu je rozšíření, kde je normálně vidět nahoru na oblohu. Napětí z nás ale ještě neopadá, protože ve zbylé části tunelu se ozývá zlověstné hučení. Nakonec si uvědomujeme, že hučení je pouze zvuk vydávaný závěrečným stupínkem, zesílený ozvěnou mezi stěnami. Průjezd je naprosto bezproblémový. Zážitek to byl velký a jsme rádi, že jsme ho absolvovali, i když délku tunelu musíme s úsměvem redukovat z 300 na nějakých 50 metrů (baterky opravdu potřeba nebyly).

Pod Mimoní vjíždíme do meandrovitého úseku, charakter toku se nám moc líbí. Plánujeme tábořit u Borečku blízko mostu, orientujeme se podle komína kafilerky. Díky meandrům nám připadá, že komín objíždíme snad hodinu stále dokola, než se konečně dostáváme až k mostu. Stany stavíme úplně vzadu za keři, aby nebyly z mostu vidět. Stále máme pocit, že děláme něco ilegálního, od nedalekého vojenského letiště k nám doléhají zvuky naznačující nějakou vojenskou činnost. Všechno je ale v pohodě (tábořiště tam tehdy ještě zdaleka žádné nebylo).

Ráno, ještě než vyplujeme, nás míjí po vodě kajakář samotář, což je jediný vodák, kterého na této výpravě vidíme. Další den vjíždíme s určitou nejistotou do nám dosud neznámého úseku Boreček - Brenná. S úlevou zjišťujeme, že vůbec žádné cedule zakazující vjezd nebo vystupování na břeh tu nejsou (kdoví, jestli tu vůbec kdy byly). To jsme ale nevěděli, že vystoupením na břeh může být značně nebezpečné. Po sovětských vojácích, kteří se právě odsunovali zpět do své vlasti, tu zbylo velké množství munice a to i nevybuchlé. Běžně se dalo narazit na granát nebo střelivo a to i pár kroků od Ploučnice. Stačilo si neopatrně odskočit do lesa nebo keříku a mohl být malér.

Užíváme si naplno nádherný přírodní úsek s úzkými průjezdy mezi kmeny nebo břehy, ostré zákruty tvořené desítkami, možná stovkami meandrů. Na řadě míst musíme lodě přetahovat přes kmeny nebo i po břehu nebo naopak protahovat samotné lodě pod nízkými kmeny.

V druhé půlce úseku se na několika místech prodíráme křovím, které zasahuje do celé šířky toku. Vypadá to, jako bychom byli první, kdo tady vůbec jel, přestože minimálně dnes to musel před námi projet zmíněný kajakář. Tento úsek jsme si oblíbili tak, že jsme se sem později mnohokrát vrátili.

Denní etapu končíme až poblíž železničního mostu u Vítkova.

V následující den se nám podařilo podle plánu přiblížit se po vodě co nejvíce Valkeřicím. Utábořili jsme se v mírném zákrutu na levém břehu mezi Starým Šachovem a Valkeřicemi. Naším úmyslem je dojet tentokrát až do Labe, ale máme po předchozí zkušenosti pochybnosti o tom, zda aktuální vodní stav bude stačit. Stalo se však to, že po večeři se spustila snad půlhodinová průtrž mračen a déšť pokračoval s přestávkami i v noci. Ráno konstatujeme, že hladina Ploučnice se zvedla asi tak o 20 centimetrů - sláva, Melounek nás má rád, spodek půjde jet. Přesto si tentokrát odpustíme úsek, u kterého je v kilometráži doporučení na převezení a přesouváme se autem na říční kilometr 7, odkud teprve pokračujeme. Jedním z důvodů je i to, že si pamatujeme nepříjemný jez v navigaci ve Františkově, který se šikmou spádovou deskou i při malé vodě měl velmi nepříjemný vývar. Předpokládáme, že za větší vody bude nebezpečný a přitom obtížně přenositelný.

Zbylý úsek je sjízdný bez problémů. V Děčíně vjíždíme do Labe, které docela "valí". Mohutnost proudu nás poměrně překvapí, přejezd na levý břeh se tak stává posledním adrenalinem na naší výpravě.

Později jsme se vydali na Ploučnici ještě mockrát, ale tuto akci už délkou sjetého úseku žádná nepřekonala. Zato žádná z nich nevynechala nádherný úsek Boreček - Brenná.

Petr Doubrava