|
Ještě jeden, Vladimír , 12/3/2010 11:29 PM
Nikdo nediskutuje, tak si dovolím ještě jeden příspěvek. K poslednímu odstavci Slávčina článku. Takže:
I bez auta to možné je. V sedmdesátých letech jsem tuto cestu absolvoval s první studentskou láskou. V červenci, na slalomové deblkanoi Vertex, v řece tekly tři kýble vody (za hodinu). A bylo všechno, jak Slávka píše: krásná tábořiště, úděsná přenášení obou přehrad (byly tehdy ve stavbě, o to hůř)), šílená bouřka pod Mohelnem, a trvalo to sedm dní. Na Čertově ocase (pamětníci vědí, wo co gou) jsem lodi přerazil kýl, po pás ve vodě, děrami přitékalo víc vody, než jsem stačil ešusem vylévat. Nemohl jsem tam loď nechat (byla půjčená), tak jsem brodil do Ivančic řekou a táhl ji za sebou. Děvče šlo samo po břehu, vilo si věnečky z pampelišek, a bylo si jaksi samo pro sebe. Já dřel a táhl loď i bagáž a šířil optimismus, jak zlatokop na Aljašce. Tak jsem došli do Ivančic, nalodili se na vláček, a jeli k domovu. Já do Brna, Ona - Pražka - do Prahy. A tak jí říkám: "Tak co, Oli, jak se teď uvidíme? Mám ti zavolat?" Dlouhým pohledem na mne upřela své modré oči pod blonďatou hřívou a řekla - uvědomil jsem si, jediná slova za poslední dva dny - "Už mi nikdy nevolej..."
Přesto mám Jihlavku rád.
|