Počasí posledních dvou let mě přesvědčilo, že existuje na Moravě ještě jedna řeka, kterou lze využít pro letní dovolenou, i když příležitost je to spíš výjimečná. Dlouhá je na to dost, pěkná taky. Problém je, že mívá málo vody, a to ještě jinak na horním a jinak na dolním toku. Uprostřed je totiž přepažena dvěma přehradami. A tak nejtěžší na splutí celé Jihlavy je vystihnout správný termín, čekat až na sobotu se nemusí vyplatit. V roce 2009 nastala správná konstelace hned na Velikonoce, kdy se udělalo mimořádné teplo a ještě tekla jarní voda. Vypůjčenou Palavu nafukujeme na rychlíkové zastávce Kostelec u Jihlavy, k řece se musíme přebrodit loukou plnou močůvky. Ptáčci cvrlikají, kolem řeky kvetou sasanky, tráva už se zelená, na stromech se nesměle objevuje první listí. V úzké řece pár padlých stromků, ale to brzy skončilo a cesta je volná. Meandry, pěkné krátké peřejky a zas rovnější úsek a pohoda. První jezy. U Pekelského mlýna jsme měli jet raději náhonem, v řece škrtáme o dno. Průjezd Jihlavou se zrovna opravuje, v paměti mi utkvěly jen hromady čerstvě nalámaného kamení a skoro suchý jez, ale teď už to bude nejspíš hotovo. Za ní zas běžící voda s jihlavskou specialitou, velkými většinou osamělými balvany. Některé lezou z vody, víc je jich schováno těsně pod hladinou. Budeme se s nimi setkávat po celou délku toku až do Dolních Kounic, ale tady nahoře je jich nejvíc. Jeden opravdu nízký mostek.

A jezy, často se šikmou spádovou deskou, nejmíň z poloviny sjízdné. Po zbytku se většinou dá aspoň spustit loď, přenášeli jsme snad jen dvakrát. Jezů směrem k Třebíči přibývá. Dva padlé stromy, kvůli kterým se musí taky z vody (ten druhý už měl o rok později prolámanou cestu skrz). Pro nás nezvyklé je, že až za Číchov vidíme z vody do otevřeného údolí.

V roce 2010 byla Jihlava sjízdná poměrně často po velkých deštích. Jedeme znovu z Bransouz do Přibyslavic, protože se nám vloni tento úsek nejvíce líbil a nádraží v Bransouzích je hned u vody. Údolí v létě je úplně jiné. Břehy jsou zarostlé vysokou trávou, do které se schovala i zaběhlá nestříhaná ovce, z vody není nikam vidět. A dál pak pokračujeme v obvyklém sledu: pěkně tekoucí voda, volej, jez, tekoucí voda, volej, jez. I tady je většina jezů šikmých a dají se sjet. Nejponičenější je ten u Dvořákova mlýna.

A nejproblematičtější čeká v Třebíči. Ten první ještě ne, je opraven a má rybí přechod. Už jste někdy jeli po schodech? Tady to můžete zkusit.

Zato ten druhý. Ploty a zákaz vlevo, plot, náhon a elektrárna vpravo.

Nejsnazší se jeví přistát u prostřední kozy, ale dál jsme v koncích. Spodní část sice leze z vody, ale je dva metry pod námi, mokrá a kluzká, svůj život na ní skončili i dva skoro půlmetroví jelci při pokusu o tah proti proudu. A tak přece vybíráme levý břeh, průnik kopřivami a schválně naházeným roštím, za pomoci barelu šplháme na vysoký betonový sokl s plotem a obdobně se z něho zas spouštíme dolů, bagáž táhnem s sebou. Prázdnou loď shazujeme z jezu, ještěže máme Pálavu. Doma jsem pak v mapě hledala, kudy by to šlo přenést - bylo by to dlouhé 400 metrů a přistát je potřeba hodně vysoko nad jezem.

Ve Vladislavi se nezapomeňte dostatečně zásobit pitnou vodou, protože na dalších 35 kilometrech budou jen dvě další možnosti: kempy Wilsonka u Hartvíkovic a Fiola pod Mohelnem. A mezi nimi dvě velké přehradní hráze.

Jestli se o nějaké přehradě dá říct, že je pěkná, tak Dalešická pěkná je. Vysoké zalesněné břehy, skály, minimum chat, jediný kemp. Uprostřed zaškrcený meandr, na ostrůvku zřícenina Kozlov, ale moc už z ní nezbylo, stejně jako z hrádku Holoubek na protějším břehu. Vyšplhat se tam sice dá, výhled je tuze pěkný, ale zkoušet to v letních žabkách moc nedoporučuji, je to bez cesty po strmé stráni a po skále. Komu by se pádlování po přehradě zdálo dlouhé, může si cestu zkrátit naloděním na parníček, který jezdí z Koněšína do Kramolína. Jízdní řád najdete na www.dalesickaprehrada.cz nebo na www.lodnidopravaorlikslapy.cz. My to ale pojali jako dovolenou s častými přestávkami na koupání a zvládli to i vlastními silami.

K přehradní hrázi přijíždíme v parném letním odpoledni a to, co čekalo dál, mi úplně vzalo chuť do života: tříkilometrové přenášení, zpočátku do kopce, výška hráze 85 metrů. Nadvakrát by to bylo celkem 9 kilometrů, polodenní horská túra. Naštěstí i tady se dobří lidé našli: přijíždějící rybář se nechal přemluvit, že nás převeze autem, ani jsme nemuseli sfouknout loď.

Mohelenská nádrž je vyrovnávačka a vrací se do ní voda z dukovanské elektrárny. Nasedáme v dostatečné vzdálenosti od hráze. Voda je na rozdíl od Dalešic hrozně studená a břehy lemují pařezy před třiceti lety vykácených stromů, je div, že dosud neshnily. Před večerem jsme se utábořili na druhém konci nádrže a zažili průtrž mračen jaká dlouho nebyla.

Další den nás čeká přenášení druhé hráze. Sem nikdo nejezdí. A tak táhnem Palavu nejdřív vzhůru do bezcestné stráně na pravém břehu, pak přes hráz a úzkou pěšinkou v levé stráni, kterou vymlela spíš voda než lidské kroky, ji zas spouštíme těch 34 metrů dolů. S bagáží akce nejmíň na hodinu.

Nejlepší způsob, jak si zajistit dostatek vody i na dolní části toku, je trefit se do data vodácké akce, která bývá poslední roky dost často. My to o jeden den nestihli, ale litovat nemusíme; včera pouštěli 8 kubíků, dnes po bouřce 20 a pořád přidávají. Jen si musíme zas zvyknout, že už nejsme na voleji, ale na tekoucí řece.

Hned pod prvním jezem začíná největší peřej tohoto úseku. Joj, to byla jízda! V Ivančicích, kam to jindy trvá půl dne, jsme i s přestávkou na kafe a na párek za dvě hodinky. Slalom mezi padlými akáty za jezem v Letkovicích jsme taktak vybrali. A když pak vidíme na soutoku hnědou rozvodněnou Oslavu (měla 17,5 kubíku) a o kousek dál ještě hnědší a stejně velkou Rokytnou (17 kubíků), která vyplivla dva podrchané vodáky z M. Krumlova (jeden z nich byl bosý), na další pokračování jsme ztratili morál. Sice bychom mohli být ještě dnes až v Nových Mlýnech, ale možná taky v ráji Melounkově.

Dojezd Jihlavy se tak stal záležitostí jednoho již skoro podzimního víkendu, kdy v Ivančicích teklo pouhých 16 kubíků (i to je víc, než tu bývá obvyklé), a rozhodně jsme u něho se nenudili. Jihlava tu nejdřív prořezává Bobravskou vrchovinu a za Dolním Kounicemi, kde doporučuji zastávku v klášteře Rosa Coeli – taková památka se hned tak nevidí, dál meandruje až do Ivaně v hlinitopísčitých březích rostoucí výšky. Jezů je jen minimum: dva v Ivančicích, jeden v Dolních Kounicích, rozpadlý a jakžtakž sjízdný v Medlově a poslední velký ve Cvrčovicích, popadaných stromů tak akorát. Až na dvě výjimky se dalo vždycky někudy protáhnout. Dříve obtěžující kafilerka za Medlovem nebyla cítit. A jako bonbónek na závěr byla na udici pěkná štika.

Neumím si představit, že by Jihlava šla bez podpory auta sjet vcelku na jiné lodi než na nafukovací. Trvat by to mělo 7 dní. A trochu problém je i s tábořením. Oficiálních kempů není dost. Tábořit nadivoko se nám sice podařilo na pěkných místech, ale než si je najdete, může to chvíli trvat. Nad městem Jihlava je souvislá chatová oblast, mezi Jihlavou a Číchovem otevřené údolí, ve kterém jste vidět na kilometry daleko. Kolem Třebíče znova chaty, na přehradách strmé stráně bez kouska rovného místa. A od Hrubšic do Kounic zase souvislé chaty a domy. Ale celkově: Jihlava se vám líbit bude.

Slávka