Opakovaně se na Raftu setkáváme s diskuzí (téměř polemikou) o názvech stěžejních moravských řek. Jihlava nebo Jihlavka? Podobně: Oslava nebo Oslavka?

Já sám si myslím, že řeky Jihlava a Oslava neexistují. Naopak na Jihlavku a Oslavku jsme v rámci každoročních vodáckých zájezdů odvezli snad tisíc vodáků, kteří tyto řeky evidentně spluli a mohou o tom vyprávět, ba i trošku lhát. Na Jihlavu a Oslavu ani jednoho. A že by Jihlava a Jihlavka tekly obě v jednom korytě? Ustanovili jsme odbornou komisi (ve složení: elektromechanik, anesteziolog, hondurasoložka, fabulolog), která údolí obou řek prošla, ale uvedenou možnost nepotvrdila.

Jak to tedy s Jihlavkou (držme se jedné řeky) a Jihlavou vlastně je?

(Technická poznámka: Vylučme tok jménem Jihlávka, jehož dlouhé ááá jej věcně staví mimo probíranou problematiku.)

Prozkoumal jsem všechny periody diskuzí na toto téma a lustroval jsem jejich protagonisty z hlediska místního původu. Většina zastánců názvu Jihlava pro naši řeku byla z Čech! Naopak zastánci jména Jihlavka se rekrutují z řad jihomoravských vodáků. Toto zjištění ukazuje na hybatele, dle kterého se přístup k názvu této řeky tříbí: Je to blízký, takřka rodný vztah.

Podle židovského filosofa Martina Bubera se vztahy dělí na „já-ono“ a „já-ty“ (nehledě na já-Ty, což se týká vztahu člověka k Bohu, kterýžto atribut si však Jihlavka svou obtížností do WW I nezaslouží). Vztah „já-ono“ je příčinný (protože), vztah „já-ty“ prožitý (spontánní). Jaký je vztah průměrného vodáka z Čech k Jihlavce? „Je to čurďárna a je to daleko.“ „Je to mizerná místní rvačka a vůbec, Moraváci jezdí místo napravo nalevo a místo piva píjí divné místní splašky. K jídlu si vaří vlastní boty.“ A proto nepřijedou. Pochopitelně mají pravdu. Ale jejich poznání začíná i končí pohledem na mapu a vodočet a na vzpomínky z vojny.

Kdežto Moravák dá do vztahu k řece srdce. Trpí na čurďárně, ve snaze vymyslet při sjezdu této laskavé řeky nějaký adrenalin si sešlehá mozek (k čemuž mu pomohou místní splašky), a z hladu přimíchá do kotle vlastní boty. Ale v tom všem je účastno jeho srdce. Pročpak se asi říká „milenka“, a ne „milena“? Protože člověk zapojí to iracionální, co je někde v něm, co přebíjí jasnou mluvu a logické zvažování, ale co je tak krásné. Řeka vás neuchvátí tím, že je vodnatá, adrenalinová, s řadou hospod a s komfortem při nástupu i ukončení plavby. Milujete ji proto, že je to řeka vaše. Byť i je po většinu roku suchá a v náhlém návalu vody si na ní nabijete pusu (a loď). Máte řeku rádi, splouváte ji znovu a znovu a překonané potíže posílí váš vztah k ní. A nazve-li ji někdo místo Jihlavky Jihlavou, pohlédnete na něj s údivem: „Odkud, pane, proboha jste?“

Probíral jsem se názvy jihomoravských řek a zjistil jsem, že milostné zdrobněliny jsou pro naši oblast charakteristické:

• Jihlavka (poměrně velká řeka, jejíž přívětivost přebíráme do svého srdce)
• Oslavka (řeka, která někdy bolí: ale nastaví zrcadlo našim dovednostem)
• Loučka (drahokam, který stéká z lokalit, kde se drahokamy opravdu nalézají)
• Bitýška (teče z Bíteše a dává název Veverské Bítýšce, která je Veveří)
• Rokytka (obec Rokytno je pouze jeden z korálků na jejím toku)
• Ponávka (teče pod úrovní městské části Ponava, proto je ponížená)
• Hodonínka (oj, budeme hodovat, než se na stupních před Štěpánovem utopíme)
• Nedvědička (v názvu této říčky je i pernštejnský býk něžný)
• Balinka (ježíš, jak krásné je být touto říčkou pod obcí Baliny sbalen a zabalen)
• a tak podobně a tak dál.

A asi na tom něco je, když tyto názvy kromě vodáků přijali i ti, kterým kanoe nebo kajak splývají se zaoceánským parníkem.

Nicméně (vševíce):

Jihomoraváci jsou zvyklí sklapnout kufry a vyjít vstříc (například ve vztahu mezi Moravským Krumlovem a Prahou, že). Ano, byli jsme ochotni odstoupit od milých zdrobnělin našich jihomoravských řek a učinit je přístupné věcnému („já-ono“) pojímání našich vodáckých přátel z Čech. Chtěli jsme pouhý detail: Naplnit strohý název (Jihlava, Oslava) věcnou podstatou, tj. dostatečným vodním stavem. Bohužel náš projekt „Labe-Morava“ (neboli „Kanál Cimrmanovo – Chotěboř“) ztroskotal na nepřízni vodácko-politických a lokálních mafií. Nechtěli jsme přitom nic moc! Jen přívod z Labe, který by přes rybník u Chotěboře (přečerpávačka, 80 pracovních míst) saturoval páteřní jihomoravské toky (Jihlavku, Oslavku, Libochovku, Loučku a možná tak 30 dalších) dostatečným přídělem vody. Který by zavdal věcnou podstatu k přejmenování z Jihlavky na Jihlavu, z Oslavky na Oslavu, z Loučky na Louku, a tak dál.

Bohužel, nepřízeň českého vodáctva zmařila naše plány. Dobře víme, kdo je za krádeží projektové dokumentace! Máme zprávy o tom, kterak se exponenti českých vodáckých klubů sešli o svatojánské noci kolem ohně, sežvýkali zmíněnou dokumentaci a zapřísahali se strašlivou přísahou, že tuto stravu nikdy nepropustí ani análními cestami!

Proto z Jihlavy nikdy nebude moravský Enns, ale zůstane naší Jihlavkou. Proto Oslava nebude konkurovat strašné Zambezi, ale zůstane naší Oslavkou. Proto z Loučky nikdy nebude Louka (ona tam beztak skoro žádná není), ale zůstane naší milou skotačivou spádnicí z Vysočiny.

Proto dál budou pokračovat diskuze na toto téma na www.raft.cz. A bude Jihlávka a bude Jihlava, a Oslávka a Oslava, a další řeky. A spousta vodáků kamarádů, kteří budou tyto řeky hledat, hádat se o jejich názvy a možná na nich někdy i maličko trpět, ale především k nim nalézat svůj blízký vztah. Ať už z Moravy, anebo z Čech.

To vodácké srdce totiž máme všichni stejné.

Vladimír Hejtmánek