Léto je tenká košilka,
pod níž mé oči tuší
jaké má řeka Jihlavka
nádherné tělo i duši

Každoročně se opakující akce, jenže letos na podzim nám svoji krásu asi neukáže. Díky suchu budou pravděpodobně zrušeny všechny akce na ní, a proto bych rád zavzpomínal. Kolikrát jsem ji už splul? Jezdím-li na vodu od šestnácti a dávám-li ji každý rok nejméně jednou, bude to i s vojenskou pauzou určitě padesátkrát. Řeka mne provází životem jako dokumentární film a jednotlivé obrazy odpovídají etapám a příhodám na mé životní cestě. Vzpomínám si, jak jsem sjížděl vodáckým oddílovým autobusem prašnou cestou k dnes již neexistujícímu Hartvíkovickému mlýnu vstříc první vodácké zkušenosti s řekou. Zalesněné údolí se otevřelo a dole se v prosluněném ránu zaleskla Jihlavka jako stříbropěnná stuha. Dodnes mi při té vzpomínce v duši znějí stříbrné zvonky a kupodivu i vím, co jsem v té chvíli vnímal a přijímal celým člověkem:
„Já jsem řeka. Přijmu tě a okouzlím, a už nikdy ode mne neodejdeš“.

I letos sjíždím vodáckým autobusem k řece, místo Hartvíkovického mlýna nás čeká dvůr pod hrází Mohelnské přehrady. Ta již dávno pohltila staré mlýny na nejkrásnějším úseku Jihlavky, na jejichž polosuchých jezech jsem za nocí lehával se studentskými láskami, koukal se na hvězdy a přísahal jim doživotní věrnost. Asi je dobře, když se nad touto nádhernou dobou zavřela voda a další běh věcí nedostal příležitost ji zkazit. Přehrada chrlí gejzír vody a jemná vodní tříšť mne skrápí dřív, než se k řece mohu přiblížit. Jihlavka nás vítá jako štěně, které vyskakuje a radostně vrtí ocasem. Jako vždy je nádherné slunné počasí, řeka voní a zurčí a rychlým proudem teče pod Mohelnskou stepí vstříc prvnímu jezu, jako by se tak jako já nemohla dočkat, až mne na rukách pohladí chladivým dotykem své vody. Pokaždé je to stejné a přesto vždy nové: Kolik radosti dokáže tato řeka člověku v průběhu života dát!

Kolem sebe vidím kamarády, známé i neznámé. Je to zvláštní, ale na Jihlavce jsem snad nikdy neslyšel někoho projevovat se agresivně anebo se pohádat. Pohoda této řeky asi působí na všechny. Pod Templštýnem stavím v občerstvovací stanici na klobásku a pivo. Je to tradice, kterou nelze vynechat, protože zde se potkávám s kamarády, které pak třeba celý rok nevidím. Vedeme řeči, sluníme se a koukáme, co nového hezkého nám za ten rok z vodáckého potěru vyrostlo.

A pak jdeme opět na řeku, která se během společensky prožité hodinky změnila. Slunce v nadhlavníku vytěsnilo hravou atmosféru rejdících proudů a peřejek do stínu stromů kolem řeky, která pozvolna opustila úzké zalesněné údolí a zvážněla, přestože neztratila proud ani vlny svých přátelských peřejí. Sluneční žár přináší ospalou pohodu, ve které je jaksi nepatřičné spěchat a dělat prudší pohyby, nejedná-li se ovšem o vodní bitvu mezi posádkami známých plavidel. Posádky lodí prověří rozbitý hrubšický jez. Vloni jsem na něm měl problémy kvůli několika kontaktům s kameny, ale aha, to se mnou na háčku plula manželka. Letos jsem sám a proto si to klidně namířím mimo přírodní překážky i vzpříčené pádlo nějakého nešťastného kajakáře. Dole ještě pomohu vylít převrácenou keňu pěkné mladé paní, kterýžto dobrý skutek je odměněn pohledem do hlubokého výstřihu jejích plavek. Inu, řeka nabízí různé přírodní krásy.

V poslední čtvrtině plavby způsobí unaveným posádkách povyražení kopec Prdel na pravoboku. Oblý vrch s holými skalnatými srázy a charakteristickou rýhou uprostřed se snad ani nemůže jmenovat jinak a ačkoliv jsme mu tento název dali v dobách nevybouřeného mládí právě my, je zajímavé, že všichni splouvači Jihlavky vědí, o jaký geomorfologický útvar se jedná. V odpoledním žáru a počínajícím úpalu jakoby se Prdel zvětšoval, vystupoval a satyricky nadnášel nad okolní krajinou. Řeka naštěstí uhýbá a zklidňující se hladina a hukot vody oznamují blížící se alexovický jez. Najíždím dle tradice metr a půl od pravé zdi, ale mohl bych kdekoliv. Sklopení lodě a pád do zpěněné vody ubíhající po jezu vnímám jako alkoholik prvního panáka po ránu. A již jsem v bazénku pod jezem a říkám si, je to škoda pokračovat dál, když cíl plavby je již za rohem. Vplouvám do tůně tvořené vracákem od jezu. Pivo vypité pod Templštýnem je dávnou minulostí a žízeň horkého dne nemůže zahnat občasné schlazení hlavy říční vodou. Hodně svátečních vodáků o řece ví, že se na ni nejezdí bez hodnotného pití, a naopak neví jak správně zabírat, aby o toto pití dík nástrahám plavby nepřišli. A pak si stačí počkat a vybrat si v přírodním baru. Lovím láhev červeného a s vděkem myslím na vodáka, který z ní upil jenom kousek. Připoutávám se do stínu zdi pod jezem, rozkládám na lodi piknik a pořizuji pro zábavu studii lodí splouvajících jez.

Alexovický jez je tvořen šikmou spádovou deskou, na kterou se z hladiny nad jezem naskakuje asi půlmetrovým skokem. Voda hučí, vodák do jezu až do poslední chvíle nevidí a většina posádek je z toho poněkud nervózní. Jinak je ale jez bezpečný a balík propěněné vody pod ním zvláště u vzducholodí stěží opláchne palubu. Počínání proplouvajících posádek by se na základě pozorování dalo shrnout do několika typů a šlo by o tom na některé fakultě přes tělesné či duševní kotrmelce napsat i nějakou tu práci. Na základě asi devadesáti fotek, které jsem zde udělal, lze konstatovat, že:

• Počet zadáků, kteří pod jezem pouštějí pádlo a chytají se boků, zatím co háček se statečně snaží vyrovnat po vodácku se situací, je matematicky častější, než by zadáci byli ochotni na startu anebo v hospodě přiznat.
• Nevím, z jakých pohnutek vznikla krasojízda na kole. Některé kreace, které předváděli splouvači alexovického jezu svědčí o tom, že roztodivné figury lze provozovat na jakémkoliv dopravním prostředku. Pohnutky však budou, obávám se, rovněž těžko vysvětlitelné.
• Každé plavidlo obsahující děti vykázalo na výjezdu z pěny rozjuchané dětské tváře plné vítězoslávy a vzadu ztrápeného tatínka. Je vidět, že řeka je dobrý terén na utvrzení v mylném dojmu, že život je v podstatě od úspěchu k úspěchu proplouvaná legrace.
• Nevím, proč se háčci něžného pohlaví při výjezdu z jezu zaklánějí. Asi podvědomě cítí, že tričko je mokré, pozornost diváků upřena a proto ve vodácky nesmyslném, zato žensky rafinovaném vypnutí lze najít pádný důvod, proč do úvodní básničky na místo Jihlavky dosadit jméno třeba mojí Blaženky...

Devadesátá první a další loď již nepřinášejí nic nového, a proto se odpoutávám, abych v Ivančicích nebyl poslední. Závěrečný úsek splutí je poznamenán koncem cesty a bývá ve znamení nostalgie. Všechno krásné jednou končí a daní za splutí je fakt, že za jeho příští opakování zaplatíme rokem života. Rekapituluji společenskou část plavby: koho ze známých jsem viděl a s kým jsem se nesetkal, ačkoliv bych rád. Zadák kolem plující deblovky mne srdečně zdraví. Nepoznávám jej nejdříve, ale – proboha, vždyť jsem s ním byl před měsícem týden na vodě v Chorvatsku! Může za to slunce? Toho vína jsem tolik nevypil... anebo opravdu přichází stáří?

Uprostřed řeky se ve vodě řáchá korpulentní dáma. Rozverně říkám:
„Madam, vy v té vodě vypadáte jako ostrůvek.“
Dáma na mne upře pohled a rozjasní tvář: „Ahoj Laďo, jak se máš?“
Přikrčím se a předstírám, že mne unáší proud. Přiznám se, že dodnes nevím, jak se ten ostrůvek jmenuje... Poslední obcí dnešního splutí jsou Letkovice. V duchu si říkám, že by se měly správně jmenovat po Léthé* Lethkovice.
Asi už opravdu stárnu.
„Já jsem řeka. Přijmu tě a okouzlím, a už nikdy ode mne neodejdeš“.
Nad řekou kulminuje horké letní odpoledne.
A já se usmívám, protože řeka je můj celý život, a tak je to dobře a tak to má být.

Vladimír

*Léthé (řecky λήθη, znamená zapomnění) je řeka, která tekla v podzemní říší Hádově podle starořecké mytologie. Vlévala se do řeky Styx. Duše mrtvých, která se napila vody z řeky, zapomněla na svůj pozemský život. V přeneseném smyslu znamená zapomnění (spadnout do Léthé – být zapomenut, zmizet bez památky).
Zdroj: Wikipedie