Když se podívám do svého vodáckého zápisníku, nejméně dvakrát ročně je v něm řeka Jihlavka. Pro vodáky z jižní Moravy je to něco jako kolébka, kde začínali všichni. Také mě tady asi před 40 lety náš zbrojovácký vedoucí František Weiss odrazil od břehu ve půjčeném laminátovém kajaku, v doma ušité vestě a špricce z kostkovaného ubrusu, v hokejistické helmě a zvolal: „To zvládneš, zkus držet špici dolů.“ Chvíli jsem se držela kopřiv, ale potom se mi vytrhly z ruky a už se jelo. Dojela jsem v pohodě a od té doby jezdíme pravidelně vždy, když přehrada pouští vodu a někdy i za malé vody s dětmi a vnoučaty. Začínaly na ní naše děti, kolem šesti let ji už sjely samy na kajaku za našeho hysterického křiku: „Nejezdi bokem, srovnej špici, náklon, makej, rozjeď se, do jazyku, nejezdi k té skále, vyhni se tomu stromu, pusť se toho křoví,“ a podobně. Bez velkého nebezpečí to byla vynikající škola. Ale i tady každá chyba byla po zásluze potrestána.

Každý rok jsme zde také pořádali vodácký tábor pro děti našich kamarádů – vodáků i nevodáků, trénovali jsme na klidné vodě i v mírných proudech a z některých těchto dětí teď jsou vynikající vodáci s respektem k vodě. Teď s sebou bereme naše kamarády, kteří na vodě nikdy nebyli a bez obav je vypouštíme na pálavkách od hráze Mohelnské přehrady do Ivančic. Většinou přijedou dolů důkladně vykoupaní, bez jedné boty, s krvavými šrámy na rukou a nohou, popálené od kopřiv, v mokrých teplácích, bez drobných předmětů, které si k lodi nepřivázali (láhve s pitím, fotoaparáty, suchý oděv, stokoruna na pivo a párek cestou, tatranka a pod), ale spokojení z překonaného nebezpečí. Mají se čím chlubit kamarádům a za rok se zase včas hlásí na další zájezd. Prostě některé zkušenosti musí člověk nasbírat sám.

Jihlavka je krásná, kupodivu téměř vždy nám vyjde počasí. Zřejmě má pan hrázný protekci u Svatého Petra. Její ctitele poznáte už podle toho, jak řeku pojmenovávají. Oficiální jméno je Jihlava, ale tak ji označí snad jenom nevodáci a ignoranti, pro ostatní je to něžná zdrobnělina „Jihlavka“, pro zmatené přespolní nebo začátečníky „Jihlávka“.

Přivítá nás skrumáží aut a autobusů buď pod hrází (což organizátoři nedoporučují), nebo pod mohelnským mostem (kam se všichni nevejdou). Pokud se vám podaří nějak dostat loď až k hrázi, přivítá vás vodní opar, která vzniká silným proudem vody z trysek výpustí přehrady. Když je trochu větrno, jste mokří už při nasedání, takže začátečníkům břehuláček tolik nevadí, jsou již chladnou vodou osvěženi. Ti zkušenější uctí Čochtana opláchnutím obličeje studenou vodou a už jsou u prvního jízku. V klidu projedeme vlevo, začátečníci až trochu moc vlevo a zapletají se do větví stromu, který roste pod ním. Tady plavou ti nejméně šikovní poté, co se pevně chytí větví stromu, kterým jsou protaženi a jsou proudem vyrváni z lodi. Za dvěma zatáčkami na ně již vykoukne šikmý jez u Mohelnského mlýna, který nečiní problémy asi nikomu. Začátečníci na raftu si zapiští, sklouznou se a jedeme dál.

V zatáčce čeká asi 500 m dlouhá peřejka, nejzajímavější úsek z celé řeky. Už se na ní vykoupala spousta začátečníků, kteří neudrží loď špičku dolů a nechápou, že loď mezi dvěma kameny vzpříčená je tlačena silou, kterou jen těžko překonáme. Těm zdatnějším se trochu opláchne háček, do Pálavky nateče asi 5 litrů vody a pod peřejkou pomůžeme kamarádům pochytat poztrácená pádla a vylít loď.

U Mohelnského mostu nasedají ti, kterým plavba odsud stačí. Někdy je to pohled dost drsný. Místo helmy na hlavě čepička jako seriálový hrdina Sumec, někteří s kloboučky, širáky, kšiltovkami a podobně. Tyto elegantní pokrývky hlavy se jim potom ztrácejí při průjezdu vrbičkami. Není výjimkou loď se dvěma nezkušenými rodiči v nezbytném pruhovaném tričku, samozřejmě bez plovacích vest se zcela malými dětmi podobně oblečenými a vybavenými. Nafukovací plovačka z tržnice se obvykle v prvním houští protrhne a dvouleté dítě většinou v proudu moc plavat neumí. Pokud riskují dospělí, alespoň děti by měly helmu a vestu rozhodně mít. Ještě že někteří zodpovědní vodáci jsou správně vybaveni k jejich záchraně a lodí v řece je tolik, že doplavat k nejbližší z nich není obvykle problém. My trváme na povinné výbavě (vesta, helma, pevná obuv), neboť jsme už i tady viděli mnoho krizových situací. Pokud vím, k utonutí při splutí tu snad ještě nedošlo, ale v autobuse často vidíme pěkné modřiny a škrábance.

Takže davy u Mohelnského mostu se už nalodily a jedeme dál. Řeka teče kolem skály vlevo, ale tady se snad nenamotá ani nekňuba. O kus dál bývalo přes řeku těsně nad hladinou ocelové lano, které před pár lety jej naštěstí uřízli. U něj se děly pozoruhodné věci. Teď nás čeká nekomplikovaný jez pod chatovým táborem. Tady by se převrátil snad jen pitomec. Lodě stojí ve frontě, trochu se mačkají, aby spluly největší vlnou vpravo a projely kolem ostrůvku. V zásadě se dá jez splout kdekoliv, pokud pouští vodu, pod jezem trénují kajakáři.

A pozor, za zatáčkou v celkem rychlé vodě máme už dva roky spadlý strom. Tady se ukáže, jak je kdo je bystrý. Zkušení si najíždějí hodně vlevo, nováčci nadšeně pozorují, jak rychle se k nim blíží ležící strom. Paralyzováni tímto pohledem se navíjejí do větví, loď se protahuje pod kmenem, lidé posléze taky a po protažení válečkem za velkým kamenem uprostřed řeky se už snaží rychle dostat ke břehu. Teď se ukáže, jaké boty si na cestu vzali. Pokud to byly sandálky nebo zvláště oblíbené „vietnamky“, cesta naboso ostrými kameny v řečišti a kopřivami na břehu je opravdu nezapomenutelná. Obvykle se tento člověk ocitne na opačné straně řeky než jeho někým zachráněná loď. Až se spolu úspěšně shledají a někdo jim chytí i pádlo, pokračují vcelku klidně dále. Projíždí se krásnou krajinou mezi skalami „Na Babách“.

Za skalami, které míjíme vpravo, se lodě zase začínají houfovat. Čeká nás pěkná peřejka kolem velkého kamene. Tady je také vděčné místo pro fotografy, kteří čekají na pěkné záběry převracejících se loděk. Zvláště pevné lodě namotané na kameni jsou vděčným tématem fotografií. Kdo zvládl tento úsek se už může těšit na občerstvení pod Templštýnem. Jenom shýbne hlavu pod lávkou a už aby hledal místo na zaparkování na levém břehu plném lodí. Cigárko z udírny krásně voní, polévka a pivečko vykoupené dlouhatánskou frontou. Zastávku nelze vynechat, neboť tady potkáte všechny vodácké kamarády, na které si jenom vzpomenete. Zavzpomínáme u půllitru na naše hrdinské vodácké činy z mládí a musíme za hodinku vyrazit, nebo nám uteče voda. To je situace nepříjemná, počet kamení v Jihlavce stoupá s klesající hladinou.

Tak honem dále. Za chvilku už projíždíme pod mostem do Biskoupek a slabší nátury zde končí. Tady dříve končívala slavná VTJZ (vodácko-turistická jízda zdatnosti), pod mostem jsme odevzdávali mokrá čísla a za ně dostávali chléb se sádlem a sodovku. Tuto akci nejméně 30 roků organizoval nedávno zemřelý kamarád ing. Jan Černohlávek.

My však pokračujeme dále, neboť za dvěma zatáčkami na nás čeká lahůdka – rozbořený hrubšický jez. Za sucha jsme jej prohlíželi mnohokrát a průjezd se zdá nemožný. Ovšem při třinácti kubících je sjízdný. Ne však pro všechny. Různě rozházené kameny přitahují, a pokud 15 minut postojíte na břehu, uvidíte pozoruhodné věci - různě vzpříčené lodě, válení sudů přes kameny.Stačí si počkat, každý si přijde na své. Zvláště lodě přetížené celou rodinou jsou přímo lákadlem. Pod jezem je však klidná voda a každý si zde svého potlučeného háčka nebo vřískající děti vyloví.

Teď už jen idylická plavba kolem krásných slepencových skal a je tu Alexovický jez. Sjízdný pro „znalé“ vpravo, většinou všichni obnášejí. Při minulém pouštění vody byl jez prolomen, chyběly 2 desky. Byl vidět krásný jazýček, jedna loď za druhou se do něj vydala. Pouze ten, kdo zná fyziku a má dobré oči snad uviděl, že přesně ve středu jazýčku je ostrá traverza, která je pár centimetrů pod hladinou. Musela tam být, přece normálně drží ty dvě vypadlé desky. Jeden raft za druhým se tu rozparoval, neměl šanci. U pálav rozhodlo to, jestli jste se udrželi v jazýčku vpravo nebo vlevo od traverzy. Pod jezem, jako převrácené želvy, ležely rozpárané rafty a smutní vodáci zuřivě mávali na svoje kamarády, aby nejezdili.

My, kteří jsme loď nerozpárali jsme vesele pokračovali dále. Euforie, hrdost a povznesená nálada (někdy i podpořená alkoholem) však brzy opadla. V první zatáčce čekal spadlý strom, který protřídil „znalé“ od „zkušených“. Kdo nezvládl rychle projet úzkým průjezdem kolem větví vlevo těsně u břehu, byl nemile překvapen. Zvláště rafťáci, kteří chytře obnesli minulý jez a na tento klidný úsek odložili volně do lodi nepotřebné vesty a helmy (pokud nějaké vlastnili), měli problém. Pokud neměli rychlé reakce, čelný náraz na kmen hrudníkem a následné protažení pod ním asi nebyl příjemný. Pro ty, kteří rádi zachraňují, úplný ráj. Téměř každý druhý raft havaroval, po břehu pobíhají zachránění, jejich zachránci, děti, psi, kolem plavou pádla, různé vodácké potřeby... Prostě masakr na závěr. Kdo našel pádla, pádluje dále. Už jen schůdek přes betonové pláty (normálně přechod pro pěší). Přítok zprava z továrny v Alexovicích (poslední šanci se vykoupat mají ti, kteří na kajacích a deblovkách neznají náklony) a poslední spadlý strom, který se dá prorvat větvemi. A už je tu soutok s Oslavkou (pro Moraváky), jinak s Oslavou pro cizí a vpravo už velké vodácké hemžení před mostem v Ivančicích.

Nahážeme do vody ty, kteří s námi jeli poprvé (pozor, je tu mělko) – stejně jsou většinou už mokří - a najdeme si svůj autobus. Jihlavka byla zase super, jenom kdyby tu nebylo tolik lodí... Vzhledem k suchému roku jsou omezeny termíny vypouštění přehrady, snad příští rok naprší dost vody a termínů bude více.

Zuzana Šťastná