Tak ji nakonec vypustili. Teda né úplně, ale je jí fakt málo. Rozhodně nejmíň za posledních 70 let. Vlastně od toho, co byla napuštěna.
Reklama
Brňáci už asi vědí, ale ostatní vodáctvo zatím zřejmě tápe. Tedy, řeč je tu o Brněnské přehradě na řece Svratce.
Brněnská přehrada byla uvedena do provozu v roce 1940 s betonovou hrází gravitační na
ř. km 56,187 řeky Svratky s délkou 120m. Výška hráze nade dnem je 23,5 m. Celkový objem 17 702 000 m3 a zatopená plocha 231 ha. Kóta bezpečnostního přelivu: 229, 08 m n.m. (Balt p.v.) Ovšem tohle všechno platí pro nádrž napuštěnou. Od letošního června je to drobet jinak. V rámci nelítostného boje se sinicovým vodním květem sužujícím tuto nádrž už pár let, se v této válce sáhlo i po drsnějších kalibrech. Mimo jiné i k tomu, že se výrazně snížila hladina. A když říkám, že výrazně, tak myslím výrazně. Jestli jsem o pár řádků výš psal o kótě přelivu 229, 08, kde se hladina po většinu roku plus-minus pohybuje (kromě zimní hladiny, která zajišťuje retenční rezervu pro Brno), tak se v těchto dnech bavíme o hladině na nějakých
219 m n.m. To znamená, že chybí zhruba 10 metrů. A jestli se zase podíváme o pár řádek výše – při max. výšce hráze 23, 5 m nade dnem, zjistíme, že tu už moc vody nezbývá. Hlavně ne v takové placce jakou Brněnská přehrada je. Nechme stranou, jestli tohle a další opatření chystané na sinice, které tu jsou o nějaké 2 miliony let delší dobu než my, zaberou.
A podívejme se, co znovu objevená řeka může nabídnout oku vodákovu. 6.7.2009 jsme se vydali podívat i za vás. A osobně můžu říct, že těch cca 10 km řeky, která se tu znova narodila, nabízí výhledy vskutku lahodné.
Vršek řeky od jezu ve Veverské Bitýšce, který je „na suchu“ každou zimu, je teď klasickou řekou. Jen na skalách, které si ji místy mezi sebou posílají, je vidět, kde bývá v létě voda. Břehy jsou hustě zarostlé netykavkou až k vodě. Tok meandruje, teče příjemně tak, že pádlovat se moc nemusí, a ani žádná záludnost tu na rozjímající nečeká.
pod hradem Veveřír
Oči bloudí po vodě a karfiolech pod skalama, sledují zastrčené chaty a listnatým lesem zarostlé stráně nad vodou. Až se nad ohybem řeky objeví hrad Veveří s čerstvě udělanou střechou. Podjedete pod ocelovou lávkou přes vodu, zamáváte skupince velice letně oděných děvčat a voda vás nese dál. Údolí se uzavírá, stráně se přibližují a proud zrychluje. Jak se dostáváte „hlouběji“ do nádrže, řeka se začíná zařezávat do sedmdesátiletých sedimentů. Břehy pustnou, jen na levé straně je sem tam vidět cyklista.
řeka klesá, břehy se zvedají, proud zrychluje
občas to tu i pěkně šplouchne
Dál řeka už utíká, šplouchá a pěkně houpe. Zelený porost se posouvá výš nad vaše hlavy a břehy jsou kolmé, vyhlodané vodou a ukazují, co sem za ty roky voda donesla.
tady už je to jak v jiný zemi
Čím více se blížíte k jezeru, tím vyšší a nestabilnější břehy jsou. Břeh je tu vlastně na pochodu do řeky. Vidíte, jakou unášecí schopnost řeka má. Dala by se tu vyučovat vodní eroze.
A pak už je tu taková malá delta – místo, kde řeka přechází v jezero, ztrácí sílu a ukládá zde to, co před chvílí urvala ze břehů o něco výš. Je těžké najít dostatečnou hloubku, abyste neuvízli na mělčině. A pak už jen nějaký 2 km po přehradě. Údolí se úplně otevřelo a břehy, tedy aspoň ty pevnější, lemují lidi na vycházkách nebo hledači pokladů s detektory kovů. Kolem sebe vidíte tu a tam vraky nejrůznějších lodí od kánoí až po malé plachetnice. Krom lodí jsou tu k vidění další ozdůbky, na které jsme od vody zvyklí – pneumatiky, sudy a jiný šrot.
pohled na hráz
Přijedete k hrázi, vyvlečete lodě nahoru do břehu. Kouknete na to málo, co zbylo z toho mnoha, a vyrazíte k domovu.
Vodouch