Přiznávám se, titulek je trošku, trošinku zveličující. Kaňonem je ve skutečnosti krátké, ale hezké skalnaté údolíčko mezi obcemi s poetickými názvy Bošice, Přebozy a Žabonosy (katastr Zalešany), kde teče pověstný středočeský potok. Ve své horní části bývá splouván jako „ptákovina“ na konci vodácké sezóny, či na jejím začátku. Záleží, které roční období považujete za příznivější pro své vodácké kratochvíle.

Zdejší krajina má v sobě ukrytou nostalgii „vnitřních Sudet“, jak o ní mluví známý Václav Cílek. Kouzlo zpustlých – či Pražáky opravených - starých statků mezi úrodnými lány a letitými sady, kde už jablka i hrušky dávno nikdo nesklízí. Místní patrioti označili pasáž pod Bošicemi jako „Naučnou stezku Zalešany“ s cedulí oznamující, že „zde loupil loupežník Tovařík“. Kousek od ní se vyskytuje zvláštní stavba, něco jako malý betonový bunkr spojený se skálou. Snad sklep nebo doupě zmíněného lapky. Kdo ví.

O kus níže po proudu nicméně pomalu tlí dřevěná plošina ukotvená mezi stromy se zbytky stanu. Ohniště s roštem napovídá, že tam opravdu někdo poustevničil. Na skalách jsou nově vyznačeny a zajištěny horolezecké cesty. Najdete na nich také další zvláštní raritu – pískovcové sošky sokola s rozepjatými křídly a (asi) Panenky Marie.

Pod Přebuzy pak minete vedle cesty stojícího dřevěného čerta s otisky kopyt ve skále. Prostě – vyplatí se sem vydat, ať už pěšky či v rámci cyklovýletu třeba z nedaleké Kouřimi. Nebo na lodi.

Při pravidelných procházkách s pobíhajícím psem jsem zmapoval každou potencionální peřej i záludnost. Možná to taky znáte. Koneckonců o tomto fenoménu hezky psal už Zdeněk Šmíd. Potok je tady obvykle metr až dva široký, ani nemá kilometráž. Ale věděl jsem, že už byl v minulosti splut vodáky ze spolku QaK. Dotyční v obci Přebozy na kajacích zdolali i „Přebozy schlucht“. Impozantní skalnatou desetimetrovou kaskádu - přepad z rybníka, kde se voda valí, když už jí je opravdu hodně.

Čas uvést snění v realitu nastal nečekaně o třetím dubnovém víkendu 2023. Po vydatném pátečním dešti se rozvodnily všechny toky. V neděli ráno jsem se vydal na Vrchlici. Bečvárka ale teče blíž. A měla vodu. Změna plánu nastala rychle. Abych si splutí prodloužil, začal jsem asi kilometr nad Bošicemi. Jak se ukázalo, nebyl to nejlepší nápad. Zatímco v procházeném údolí je potok – relativně! – prost roští a zátarasů, výše už nikoliv. Brzy jsem se začal v neoprenu potit při zdolávání překážek i občasném přenášení. Vzpomněl jsem legendárního Gustava Heyduka s jeho pověstným hákem, kterým svoji kánoi přitahoval skrze křoviny. Hodil by se. Nicméně Bečvárka místy příjemně zrychlila ve svižných peřejích. Bohužel většinou končily ve spleti větví a šlahounů. Ty s trny hodnotím jako jednu z nejzákeřnějších, velmi bolestivých překážek. Konečně jsem zahlédl první domy vesnice, kde jsem tušil zmírnění obtíží.

Piknikující sousedé na břehu přátelsky zdravili. Evidentně se dobře bavili mým zkušeným zaleháváním do lodi pod nataženými ocelovými lanky a jakýmsi pletivem. Tady jsem natrefil na další raritu – zavěšené houpací křeslo nad vodou a trampolíny přímo v řečišti. Už jsem obeplouval chcíplého býka i srnu, též ležení bezdomovců, ale sportovní náčiní nikoliv!

Z dalšího úseku v údolí stojí za zmínku nízký neprůjezdný můstek s betonovými rourami. Navazovala na něj minikaskáda kroutící se kolem vzrostlého stromu. Potok pak opět nabral rychlost, ale občasné překážky jaksi kazily pohodu.

Chvíli jsem dokonce zbaběle zvažoval ukončení plavby uprostřed „kaňonu“, abych to měl blíže k autu, ale vodácká čest mě donutila pokračovat až na hladinu rybníka v Přebozech. Další hodující sousedé mě přivítali kvílivým zajucháním: Jjjjj, jjjjj, jjjj, jéééé…“, jakým se na amerických prériích, moravském Slovácku a pravděpodobně i středočeském Zalešansku oslavuje vůně jara a slunce na nebi, kterého jsme se konečně dočkali po dlouhých deštích. Také šedovlasý exot na potoce jako nečekané zpestření dlouhé chvíle u naražené bečky.

Skončil jsem u suchého „schluchtu“. Dnes stačilo. Hezká plavba. Ale další část už jsem s úlevou opět přenechal fantazii.

Václav