Když mi začátkem týdne volal kamarád Jirka, jaké že mám plány na víkend, bez řečí jsem vyměnila učení na zkoušku z matiky za sjezd Sázavy. Mojí milované, navíc teď s pěkným stavem okolo 120cm.

Jirka: „Chybí nám kormidelník, vezmeš si mého mladšího brášku na háčka?“
Já: (v domnění, že si po dlouhé době vyučím nového malého vodáka) „No jasně, že váháš!“
Jirka: „Když on je tak trochu prdlej.“
Já: „No a? Už jsi viděl normálního vodáka? Aspoň bude sranda!“

V sobotu ráno mě čeká překvapení – z „mladšího brášky“ se vyklubal dvaadvacetiletý Čenda. No budiž, vypadá v pohodě. Když mi galantně otevírá kufr stříbrné Felície, abych dovnitř hodila svůj loďák, zjišťuji, že díky base pivka budeme muset nechat něco doma :) Ale co, já přece taky nevezu jenom limonádku.

Nakonec jsme se nacpali, vpředu já a řidič Čenda, vzadu Jirka a Andy – posádka druhé kanoe. Necháváme auto a věci v Pikovicích. Trochu mě znervóznilo, že Čenda chtěl táhnout celou basu s sebou, naštěstí se (pravděpodobně vinou povinné řidičské střízlivosti) nechal ukecat, aby vzal jen pár pivek. Když jsem kontrolovala házečku (na Sázavě teklo tou dobou něco přes 40 kubíků a člověk nikdy neví), ptal se mě, k čemu mi bude to horolezecké lano. Moje snaha o vysvětlení základů bezpečnosti na velké vodě nepadla na úrodnou půdu. Naopak jsem z toho já vylezla jako připo**ánek ;)

Cestou vlakem se skvěle bavíme, ale už teď zjišťuji, že s Čendou to rozhodně nebude „na pohodu“. Než jsme v Týnci vylezli z vlaku, už se do něj vsákly tři pivka a něco málo z mého vína.

V Týnci přebíráme žluté banány a necháváme si dát instruktáž od milé slečny v půjčovně. Nad Čendovými rádoby vtipnými průpovídkami typu: „Nebojte se slečno, my se vám ve válci válet nebudeme,“ a výbuchy smíchu nad slovy jako je „náhon“ nebo „šlajsna“ jen zdvihám obočí. Blondýna, zřejmě uspokojena, že alespoň my ostatní dáváme pozor, orazila smlouvu a hurá na vodu.

Hned mě zarazí, že si můj háček sundává boty (mimochodem byly to žabky, čehož jsem si při odjezdu nevšimla) a váže je k lodi. Na moji otázku, jestli hodlá jet bos, odpovídá smíchem, a slovy: „Vždyť by mi akorát uplavaly. Nešil, je krásně!“ Pak jsem pochopila, že pokud chci přežít, budu muset Čendovi s těmi pivy pomoct. Silou vůle jsem do sebe jedno nalila a jedem. Ještě bych ráda upozornila, že tenhle „rádobyvodák“ prý není na vodě poprvé. Už několikrát pádloval, jen na to kormidlo se pořád necítí.

Blíží se první jez, a jelikož Sázavu dobře znám, jedeme ho bez prohlížení. Naštěstí v pohodě. Když se blížíme k druhému jezu, má už Čenda i přes mé protesty a snahy o vodáckou osvětu, dost „pod kůží“.

Já: „Zandej ty nohy do lodi.“
Čenda: „A proč?“
Já: „Protože na tomhle jezu je docela válec a vlny, a pokud nebudeš pádlovat, tak se tam cvaknem.“
Čenda: „A jak mám pádlovat, nemám dopitý pivo?“

Má následující slova nejsou publikovatelná, ale výsledkem bylo, že pivo putovalo dovnitř háčka a nohy naštěstí dovnitř lodi. Brejlovský jez jsme sjeli, i když jsme nabrali dost vody. Při vylévání Čenda hodil záda do řeky a mám takový pocit, že tím už absolutně ztratil jakýkoli pud sebezáchovy :)

Když jsme se přiblížili ke Kaňovskému jezu, pod kterým už se za této vody tvoří slušný válec a vývařiště okolo 5 metrů, nechápal, proč bychom měli vystupovat. Veškeré historky o utonutí na tomto jezu šly jedním uchem tam a druhým ven. Nad jezem jsme zastavili a lodě přenesli, ale Čenda koukal dost nechápavě, proč nejedeme. Když ne přes korunu jezu, tak alespoň tou propustí. Teď tam přece projel raft a dali to! To už je na mě moc a beru si do lodi Andreu. Bratříčci, ať si poradí.

Ti dva hodili skoro hned břehuláka, když se Čenda snažil skočit do lodi ze břehu zadkem napřed. To už jsme se s Andreou svíjeli na břehu smíchy. Myslela jsem si, že tím už dnešní zážitky končí. Čenda si ale ještě stihl rozříznout nohu, když okolo jednoho jezu, který jsme sjížděli v singlu, běžel bos a šlápl na nůž. Ta kudla s námi musela jet až do Pikovic jako trofej. Naštěstí nás v Žampachu napadl spásný nápad - šoupnout Čendu na kormidlo. Tím pádem musel začít něco dělat a přestal myslet na alkohol a kraviny. Zbytek jízdy pak proběhl v pohodě.

Vždycky jsem kroutila hlavou nad zprávami, jak se někdo utopil při sjíždění některého z vyhlášených jezů, viz. Šternberk, Horka, Tuhnice, Pilař a podobně. Nechápala jsem, co tyto „vodáky“ vede ke sjíždění smrtelně nebezpečných jezů, které jsou navíc v dnešní době většinou označeny, takže „omylem“ do nich nespadnete. Teď už to chápu. I když mi to přijde nemožné, tihle lidé prostě na vodě hlavu nepoužívají. Nedokáží odhadnout, co voda umí, a vlastně jim je to asi jedno. Dokud se pod nějakým jezem nepřitopí ve válci, asi s nimi nic nehne.

Vím, že většina z vás, čtenářů, jezdí na vodu nejen s kamarády, ale i s rozumem a respektem k síle řeky. Přeji všem příjemné podzimní pádlování a pevně věřím, že se teď nějakou dobu nepotkám s dalším nepoučitelným vodákem.. :)

Lékorka