Pondělí ráno po akci

Sobota 23.5.2009 dopoledne

„Běžíme, poklusem, máme už jenom pět minut!“ Tahle slova pořvávaná Petrem, tedy jedním ze dvou přítomných instruktorů Vodácké školy záchrany, by se mohla stát jakýmsi krédem výše zmíněného kurzu. Provázela nás od jeho počátku do samého konce, před napouštěním kanálu, při vylézání z vody, přenášení lodí nebo instruktážním sezení v klubovně.

Sešlo se nás před kanálem v Roztokách u Křivoklátu šestnáct zájemců o vyzkoušení, vylepšení či zdokonalení jízdy na divoké vodě (kurz Technika a taktika jízdy na WW). Předchozí stupňování tak nějak odpovídalo úrovni schopností a s ní spojené motivaci účastníků. Sám za sebe mohu říci, že jedním z podstatných důvodů mé přítomnosti byly kousky, které předváděli páni instruktoři před rokem na kurzu záchrany v Roudnici. Zatímco já jsem dvakrát vyjel s nafukovací ká jedničkou a dvakrát potupně plaval, Petr i Vláďa si tam lehce popojížděli z vracáku do vracáku a vražednou žumpu překonávali s úsměvem na rtech. Lehce řečeno – štvali mě.

Teď jsem se tedy s nadějí, že budu také tak dobrý, poprvé vrhl do vln pro osvěžení znalostí o bezpečném plavání, samozáchraně i záchraně házečkou. Možná si řeknete: „To je toho, dvojková voda – pohoda“. No jasně – pokud po ní jedete rovně dolů na palubě svého vznášedla bez nějakých zvláštních skopičin. Když už poněkolikáté za sebou plavete (po té, co jste za zmíněného povykování instruktora zchváceně vyběhli na začátek), možná se vám stane totéž, co mně. Místo toho, abych se ve vhodném okamžiku převalil a kraulem doplaval do bezpečí vracáku, dostal jsem se do zvláštního stavu totální vytuhlosti. Apaticky jsem se nechal unášet proudem a až dole sotva chytil hozenou házečku. Prostě na vlastní kůži jsem si zažil, co se může stát lidem, které občas vozím na raftu. Dvě hodiny, na které nám dopoledne i odpoledne pouštěli vodu do kanálu, jsou krátké jen zdánlivě. Tedy ta první dvouhodinovka mi tak ještě přišla. Sotva jsme v jejím závěru stihli párkrát splout na svých plavidlech. Většinou Barakách, ale přítomno bylo i pár kajaků, co si kdo přinesl. Vzádu, v osvědčené pozici na kormidle, byla plavba pohodová. S pádlováním na druhou stranu při další jízdě už jsme se povážlivě kymáceli na vlnách. No, a vepředu jsem snad nikdy neseděl, to šlo do tuhého. Už nevím, při jaké jízdě jsme poprvé ozkoušeli plavbu dnem nahoru. Aspoň jsme ji měli za sebou. I před sebou.

Sobota odpoledne

Odpoledne se nejdříve na klidné vodě konal nácvik závěsů normálních i těch přes ruku, pak náklony. Ruce se kroutily do nepřirozených poloh, svalstvo se křečovitě vzpíralo a mozek měl brzy problém rozlišit pravou a levou stranu, natož zkoordinovat příslušné činnosti. Dlouhá léta jinak zafixovaných pohybů, co člověk samoučením dostal pod kůži, se holt projevila. Na vodě divočejší to bylo ještě horší. Nájezd do vracáku, zavěsit ... „Á do prčic, zase to nevyšlo! Už nás to bere pozadu, tahle vlna s kohoutem vůbec nevypadá dobře, kam se mám naklonit .... Už je to jedno, plaveme. Do háje! Tak znovu!“ Plavání bylo vůbec ten den docela hodně. Při jednom z nich jsem zjistil, že vypadávat rukama dolů v nepříliš hlubokém místě je problém. Respektive zjistily to klouby na rukou lehce krvácející od kontaktu s betonovým dnem.

Místo povznášejících pocitů, které jsem očekával, jsem si zákonitě začal připadat jako pitomec. Ještě, že mi plavba s instruktorským Petrem, co se u nás střídal na kormidle, trochu zvedla sebevědomí. Jednak ustál i mé chyby a jednak mi je velmi pohotově opravoval.

Toho dne večer nevydrželi ponocovat příliš dlouho ani vyhlášení kaliči z dřívějších kurzů. Celou noc jsem v polospánku řešil, jak se naklonit při výjezdu, kam otočit pádlo, jestli doprava je opravdu doprava .....

Neděle

Dopoledne půlka lidí nastoupila do raftu s cílem zkusit si roli gajda na kormidle, přičemž zbytek posádky společně s instruktorem Vláďou hrál poněkud tupé klienty.

Já jsem zatím s lepším či horším výsledkem hobloval kanál na Barace. Při jedné výukové plavbě s Petrem se nám zdařil kousek vpravdě excelentní. Při výjezdu z vracáku jsem poněkud blbě umístil pádlo. To posléze zafungovalo jako páka a začalo mě vytahovat z lodi. S půlí těla pod vodou jsem podvědomě očekával již známý postup – fatální náklon plavidla, jeho bystré opuštění a následnou plavbičku. Ale co to? Zatímco jsem se máchal, loď zůstávala dnem dolů – vše se odehrálo v rychlé vodě kolmo na proud – což vedlo k mé následně úspěšné snaze vytáhnout hlavu z vln, srovnat se a hrábnout pádlem. Ten pašák Petr dokázal náklonem vyvážit mých sto deset kilo živé váhy a ještě nás zakormidlovat do následujícího vracáku! To jen tak, aby bylo vidět, kdo nás učil. Do toho vracáku už jsem se dokázal i já jakž takž správně zavěsit. On ten pokrok začal být vidět na všech. Myslím.

Plavba raftu zatím připomínala spíše takovou tu hru, v níž míček lítá v bedně a odráží se od gumových překážek. Klasický scénář – pokus o nájezd do prvního vracáku, navalení na následující překážku, v lepším případě průjezd kanálu pozadu, v méně úspěšném otočení raftu, pokud se posádka nevyklonila: „Na překážku, to už přece všichni víte!“ Otázka Vládi: „Václave, proč vypadáváš?“ když jsem se rychle vzdaloval ostatním, mi přišla zábavná. Jedno pozitivní zjištění: ať se děje, co se děje, je potřeba neustále halekat nějaké pokyny a být v kontaktu s posádkou. Zatímco mi všichni „klienti“ popadali do raftu a ten se víceméně nekontrolovaně motal, řval jsem (vycvičen letitou praxí z polepšovny): „Pravá zabere, levá nepádluje! Levá zabere …,“ aniž by kdokoliv byl schopen mávnout účinně pádlem. Dole se mi od jedné zástupkyně něžného pohlaví dostalo ujištění, že jsem byl perfektní, protože jsem měl situaci plně pod kontrolou.

Odpolední dvouhodinovka byla tou nejdelší. Čím dál větší počet lidí měl tendenci dělat záchranu. K poklusu už nás nedonutilo ani obvykle povzbuzování Petra: „Pět minut! Máte pět minut!“. Za zmínku ještě stojí posádka raftu sestávající ze zájemců o post instruktora, která už směla používat i závěsy a koordinovaně spolupracovat, což se velmi pozitivně projevilo na technice jízdy.

Když správce zmáčknl závěrečné tlačítko a v kanále zůstalo jenom po kotníky vody, bylo to jako po každé silné akci. Směsice pocitů. Úleva, že už je konec, prázdno, změť nových poznatků i pochybností, které se dostavují vždycky, když se rozbíjejí nějaké dlouhými léty zpevňované scénáře.

Nevím, co si odnesli ostatní. Já – kromě konkrétních zkušeností zmiňovaných výše – zjištění, či spíše ujištění, které jsem si opakoval ve chvílích, kdy něco NEŠLO: „Ty vole, dvacet roků jezdíš, tak tu Doubravu, Jizeru z Mejta i Kamenici asi nějak zvládneš i dál.“ Prostě – nechat si své osvědčené postupy nechat narušit, ale nikoliv totálně zrušit.

To druhé zjištění, které se dostavovalo ve chvílích, kdy to ŠLO, bylo docela příjemné. Totiž - že i starej pes se může učit novým kouskům. Že je to ještě možné. Což je v určité životní fázi důležité samo o sobě nezávisle na tom, jestli člověk trefí správně každý vracák nebo dosáhne kvalit Mistra divoké vody.

Vřele doporučuji.

Václav