„Pokaždé to dopadne stejně! Co jsi čekal, ty blázne starý?“
V duchu si nadávám, když se po miliontý pátý těžce soukám z lodi na rozčvachtaný bahnitý břeh před spadlou olší, která neprůjezdně přehradila koryto naplněného potoka. Ale pak se objeví malé peřeje, smrky na březích vytvoří malebné obrazy, ve vzduchu je cítit vůně časného předjaří… V duši se usadí pokoj a objevitelské nadšení, pro které jsem se sem dnes vydal. Až do příští překážky.

Kejtovský potok patří mezi „potoční perly Pelhřimovska“, jak někdo básnicky pojmenoval soustavu místních malých vodních toků. Jedním z nich je známá Trnávka, do které se Kejtovský potok vlévá. Oproti němu se tváří jako velká řeka, však v ní teklo za letošní první únorové oblevy úctyhodných deset kubíků. Vzít si na jarní prázdniny místo běžek loď se vyplatilo!

Chvíli jsem rozmařile rozmýšlel, na kterou z rozvodněných perel se vydat. Nakonec zvítězila určitá lenost kombinovaná s mámivou vidinou úlovku možného prvosplutí. Po obědě jsem se dopravil pár kilometrů na nástupní místo u bývalého Červeného Mlýna kousek od obce Eš. Pokud jste netušili, že se kromě západočeské Aše vyskytuje i další podobně úsporně nazvaná lokalita na spojnici mezi Pelhřimovem a Táborem, teď už to víte!

Na březích zůstalo ještě značné množství tajícího sněhu, který jinak malý a většinou spíše suchý potok vydatně napájel. Rychlý proud svižně unášel moje plavidlo až k prvnímu spadlému stromu. K prvnímu, druhému, třetímu… Na druhou stranu jsem se nenudil. Kombinace meandrů a spadlých stromů vytvářela nečekané situace, ve kterých jsem často zužitkoval zkušenosti získané z vodáckých kurzů, náklony na překážku ponejvíce. Cestou jsem podplul majestátní železniční viadukt v Pacově. Pod následujícím silničním mostem ukazoval vodočet 30 centimetrů. Tento stav lze hodnotit jako plně dostačující, vodočet naleznete také na stránkách Povodí Vltavy. Zhruba tři a půl kilometru jsem splouval asi hodinu.

Lehce dramatická chvíle přišla na nejzábavnějším místě, kdy se rozvodněný potok pustil dolů z mírného kopce jakousi kaskádou spojenou s kličkováním mezi stromy. Na konci peřejí ležela velmi nízko nad vodou spadlá kláda. To jsem uviděl až ve chvíli, kdy jsem namířil špici plavidla mezi první dvě olše. Dilemat spojených s řešením budoucího problému mě ušetřilo roští. Uvízl jsem v něm, zatímco lodice spěchala dále. Výsledkem byl povážlivý náklon doprovázený mým potupným zanořením do chladných vod Kejtovského potoka. Když se mi přelily přes hlavu, bleskla mi v ní obava, jestli jsem jaksi neudělal chybu, když jsem tady sám. Ale rychle jsem se zmátořil, zachytil plavidlo a vydrápal se na břeh.

Oklepal jsem se jako mokrý pes a zvažoval, co dál. Jestli je na místě vidina další (minimálně) hodiny v mokrém neoprenu nebo mám volat doprovodné vozidlo už teď. Nevím, zda k rozhodnutí přispěl fakt, že jsem nedávno začal blbnout s otužováním, nebo odpolední slunce, které nečekaně prozářilo krajinu. Ale nakonec jsem se cítil docela komfortně a svěže na to, abych pokračoval. Zvláště, když stávající peřej naznačovala možnost dalších podobných zpestření plavby. Ta už sice nebyla tak výživná, ale sem tam se přeci jen objevila. Čím dál více vodnatý potok nasával jako houba z mnoha menších struh, které se naplnily tajícím sněhem. V meandrech vznikaly vlny, mnohé překážky se ocitly pod hladinou. S úsměvem jsme na sebe pokynuli s chlápkem, který tu na podmáčených loukách s turistickými hůlkami v rukou asi hledal totéž, co já na lodi.

Odpoledne se však nekompromisně nachýlilo k soumraku. Proto jsem po dalších čtyřech kilometrech a hodině a půl plavby rád vystoupil u nízkého mostu asi dva kilometry od Roučkovic. Zabahněné věci jsem nechal na břehu a rozbitou lesní silnicí se vydal do kopce vstříc manželce s autem.

Snad jsem byl opravdu prvním vodákem, který se tu kdy plavil. Určitě by byla škoda, kdyby zároveň tím posledním. Pokud máte rádi podobné objevitelské výpravy a nevadí vám výše popsaná strádání, mohu tedy Kejtovský potok jenom doporučit. Navíc na něm čekají další úseky, do kterých asi pádlo dosud nikdo nesmočil! A to je výzva, ne?

Václav