V rámci srpnové výpravy po východofrancouzských řekách přejíždíme z alpského údolí řeky Arve k jihu přes olympijský Albertville do údolí řeky Isère. Tahle řeka teče z alpských ledovců dlouhým údolím přes město Grenoble a nakonec se zleva vlévá do Rhony. Podle jazykovědců by mohl název vybraného toku patřit do stejné rodiny, jako třeba naše Jizera anebo německý Isar, tedy z keltského „rychlá“ či „prudká“.

Pohroma u večerní řeky

Chceme začít v městečku Pontcharra sur Brèda, protože má dobré vlakové spojení s městečky dále po toku. Na vybrané výchozí stanoviště u řeky Isère se dostáváme až v dosti pozdním odpoledni.

Nafukuju baraku na trávníku na levém břehu nad řekou poblíž mostu. Dolů k řece vede lesíkem pěšina s polorozpadlými schůdky, které míří k vodočtu. Smráká se. Vzhledem k pozdnímu času pospíchám a táhnu vzducholoď po trávníku ke schůdkům.

Ale co to? Podlážka lodě je najednou podivně prázdná. Otáčím loď dnem vzhůru a zjišťuju v něm nějakých 12 cm dlouhou trhlinu. V šeru jsem přehlídnul trčící ostrá železa, která pokračují i nad schůdky v trávníku.

Jezdím s nafukovačkama už desítky let a tohle se mi ještě nestalo. Moje chyba, to člověka opravdu na.. no prostě.. Isère. Lepím dno provizorně stříbrnou páskou a konečně vyplouváme.

Isère z městečka Pontcharra

Jako vždy se v první fázi potřebujeme vzdálit od civilizace. Když už městečko zmizelo za obzorem, zmizely s ním bohužel i vhodné ostrovy k zakempování. Navigace je tu strmá, vysoká a nahoře po ní vedou cesty. Plujeme dál i přes hučící kamenný stupeň pod dalším silničním mostem. Padá tma.

V nouzi nejvyšší nacházíme provizorní miniaturní místo na šikmém břehu. Stavíme stan a koupeme se v řece po celodenním vedru.

Po útrapách předchozího dne nás ráno odmění krásným pohledem na řeku a okolní hory.

Po snídani vyplouváme. Řeka nás celkem rovnoměrně unáší k jihu, obtížnost nepřesahuje ZWC.

Pak se objevují i štěrkovité pláže s ostrůvky. Z vodních ptáků potkáváme hlavně majestátní volavky popelavé, někdy i racky a další drobotinu.

Občas plavbu po ledovcově šedé vodě osvěží peřejka nebo sjízdný kamenný zához.

Civilizace se k řece přibližuje jen v okolí mostů, lidé tu zřejmě s divočící řekou mají své zkušenosti. Ovšem blízká dálnice, vedená tímto údolím a skrytá za povodňovým valem, občas dost hlučí.

Na pravém břehu pozorujeme i nějaké revitalizační zásahy zřejmě za cílem rozvést řeku zpět do ramen.

Takováhle řeka by byla v létě v Česku plná vodáků, tady nepotkáme jedinou loď.

Řeka nás nese dál, podplouváme silniční most u městečka Tencin.

Na štěrkových plážích podél řeky občas vidíme vraky aut odnesené proudem.

V nastávajícím horku přistáváme a koupeme se. Voda je chladná, ale díky větší vzdálenosti od pramenů a ledovců už ne nepříjemně ledová. Pochází částečně i ze sjezdovek proslulého lyžařského střediska Val d´ Isère.

Dál občas proplouváme peřejkou mezi štěrkovitými ostrovy.

Obdivujeme scenérie mohutných vápencových vrstev okolních hor.

Doplouváme k silničnímu mostu u městečka Brignout, kde po nějakých 25 km plavby končíme.

Při vytahování naložené lodi na břeh zjistíme, že loď nejde zvednout – provizorní záplata nevydržela a nafukovací dno lodi je plné vody. Přesto nás baraka dopravila v pořádku do cíle. Vodu poměrně složitě a na několikrát vylévám, moc se jí z nafukovačky nechce. Loď balíme a s dalšími věcmi odvláčíme na blízkou železniční zastávku, odkud nám za chvilku jede vláček zpět k autu.

Závěr

Po ledovcové řece Isère by bylo bezpochyby možné plout směrem na blízké město Grenoble a dál. My ale vzhledem k ubývajícímu času míříme za dalším dobrodružstvím už pomalu zpět k severu, kde na nás čeká naše letošní poslední východofrancouzská řeka Ain.

Ahoj Eki