Je sobota, kdy každoročně vozím manželku s dětma do Prčic. Myslím teda ten známý pochoďák. Sice se na něj vždy těší, ale chtějí také pak odvézt domů a tak si čekání obvykle krátím sjížděním Sázavy z Týnce do Pikovic. Letos ale počasí řádí a já vodu vzdávám. Sedím doma u netu, pročítám kde co na severu a na Moravě teče. Zároveň hypnotizuji vodní stavy u nás na jihu, ale pořád nic moc . Takže tento víkend budu zas bez vody a tak jdu spát.

Doufám, že nepojedeme na Blanici

V neděli ráno po šesté hodině mě i manželku budí esemeska. Obvykle zprávy ani moc nečtu, natož takhle po ránu, ale po chvilce rozjímání začínám mít podezření. A taky že jo! Mirčus píše, že razí na Vydru a Otavu a jestli se přidám. Žhavím počítač a stavy vypadají slušně. Bliká na mě dokonce první povodňovej na horní Blanici. Chvíli zvažuji přemluvit Mirčuse na ni, ale pak si vzpomenu na svůj poslední výprask a na nové Océčko, se kterým jsem se ještě nezžil. A proto při potvrzení mé účasti radši Blanici taktně zamlčuji.

Vydra za 12 kubíků s jednou krysou

Na Modravu dorážíme těsně před ostatními a Mirčus hned po příjezdu hlásí, že po Vydře dáme horní Blanici. To mě děsí a v očekávání problémů na OCéčku doufám, že ho to nakonec přejde. Nasedáme a já za značného kývání lodi ze strany na stranu dorážím do prvního vracáku. Hned si nadávám, co jsem si to pořídil a doufám, že moje letošní první jízda na této lodi nebude i její poslední. Živě si ji představuji uplavanou a nabalenou někde v kamení u Turnerovky. Vydra za 12,3 kubíků už je celkem pěkná a i úsek od Tetovského kanálu není úplnej kamenolom. Navíc mi záhy po startu dochází baterka v čerpadle, musím často vylévat a někdy je má jízda s plnou lodí dost na hraně. Naštěstí krysím jen jednou a to ještě po mohutném vylehnutí o dno stihnu zajet do vracáku.

Nakonec jsme skončili na Blanici

V cíli žhavím telefon, abych se ubezpečil, že na Blanici není vody moc. Po zjištění, že rychle klesá, vyměňuji baterku v čerpadle a hned razíme. Blanice za 6,3 kubíků začíná u Blažejovic pěknou jedničkovou vodou a postupně začíná připomínat vodnatější Vydru. A já jsem z ní přímo nadšenej. Jez v Blanickém mlýně, který svým válcem připomíná závěr Trnávky, většina přenáší. Mirčus a Zelí ho sjíždějí v pohodě pěkně vrchem.

Zlomené pádlo a jeho rychlooprava

Následuje pár „obnášecích“ stromů, ale vše je včas viditelné. Další úsek s kamennými prahy ve skalách spíš připomíná Čerťáky za malé vody a já v tom kameništi párkrát plavu. No plavu, spíš vypadnu z lodi, sedím si na dně a loď zůstává zaseklá o kameny vždy po ruce. Bohužel pro tento úsek je fakt málo vody a průjezd na hraně. To si vybírá svou daň a já lámu list pádla. Hned si vzpomínám na svůj plně vybavený Kursk, kde krom jiného je i záložní pádlo. Už jsem ho párkrát půjčil, ale sám nikdy nepotřeboval. Průšvih hold přichází často nečekaně. Rozhlížím se okolo a je mi jasné, že z toho krásného údolí se jinak než po vodě nedostanu. Zkouším přesvědčit kajakáře, aby mi jeden list půjčili, ale jsou lakomí. Naštěstí měl Marek tesu, a tak s pomocí dlah z okolní vegetace se daří pádlo opravit.

Na závěs či vylehnutí však musím zapomenout, občas si v kameništi pomáhám bidlováním hlavičkou. Řeka se tu dál rozšiřuje a já se se svou neohrabanou jízdou řítím korytem jak buldozer. U Řepešína somruji u končících vodáků pádlo, a tak si můžu užít závěrečný úsek k Podedvorskému mlýnu. Tok se zužuje a v meandrech vytváří ještě moc pěkné poježdění s peřejkami. Nadšení ze sjetí jihočeských perel končíme na kávě s čerstvě upečeným koláčem u Markovy tchýně. Po propršené jízdě je rozpálený krb též skvělým zážitkem.

Žralok