Když Eki ve svém článku dopádloval po řece, která pro malé lodě nikdy nevysychá, až k Hřensku, dovolím si pokračovat dále. Hned u Hřenska může vodák zažít zeměpisnou zvláštnost, podobně jako na Odře a Moravě. Hranice tu vede středem řeky, takže váš parťák třeba pádluje v jiné zemi. Další pozoruhodnost je, že tu přitéká zprava Hřenská Kamenice. Její splutí v NP České Švýcarsko je zakázané, ale poslední kilometr už je „jen“ v CHKO Labské pískovce, kde by to mělo jít.

Pravda, jen projížďka v regulaci mezi tržnicí, ale přec… Jinak při další plavbě po Labi se díky Schengenu nic neděje, nic nedrncne, není potřeba přistávat. Řeka se dál vine údolím s výběžky pískovcových skal zdánlivě pomalu, ale v reálu při malé vodě proud dělá až tři až sedm kilometrů za hodinu.

Na německé straně se toho tak moc nemění, tráva na březích neroste o moc rovněji, akorát je tu čilý provoz malých parníčků veřejné dopravy, na které musíme dávat pozor. No ne všude se lodní dopravou rozumí megalomanské splavnění pro největší loď, co se narve do plavební komory.

Za levou zatáčkou se postupně začnou objevovat domy Bad Schandau – nejstaršího lázeňského města v Německu. Na začátku města je na pravém břehu zajímavost se zvukomalebným názvem Personenaufzug, tedy osobní výtah. Je to štíhlá kovová věz z roku 1904, kde se může člověk vyvézt nahoru na cesty po skalních vyhlídkách. Vodák to asi ne úplně využije, ale je to nezvyklá vizuální dominanta. Dodnes tu fungují termály, dalo by se tam smočit v teplé vodě, kdyby se člověk (rozuměj vodák) cítil dostatečně kulturně vyhlížející. Městečko je plné parádně udržovaných historických domečků často z hrázděného zdiva. Taky se na obzoru začne rýsovat silueta stolové hory Lilienstein, z dálky může připomínat třeba siluetu hlavy a ramen Golema. Zblízka z hory a skal moc vidět není, splývá se svahem. Po další části plavby je vlevo městečko a hlavně pevnost (druhdy česká) na skále Königstein. Skály trčící vzhůru k nebi plynule přecházejí do hradeb. Je to asi největší turistická atrakce na trase. Na hrad vede turistická cesta od přívozu ve městě. Převýšení je asi 240 metrů a to už je výzva.

Za Königsteinem vytváří řeka výrazný meandr, díky kterému na trase můžeme vždy zažít protivítr i zaďák v různé kombinaci. Já měl při dvou ze tří plaveb na úseku štěstí na převážně zaďák. Dále je – abych se stále neopakoval – velmi klidné, lesnaté údolí se skalami na úbočích.

V městečku Kurort Rathen je potřeba dát pozor na přívoz zavěšený na laně se žlutými bójemi – když je lano napříč řekou, tak nepřejíždět. Na pravém břehu je veliké skalní divadlo Rathen, které je slavné hrami na motivy knih Karla Maye. Řeka se tu stáčí na západ, což znamená často protivítr.

Pod městečkem jsou asi nejvyšší souvislé skály blízko řeky za celou trasu.

Později u Pirny (taky krásné město s množstvím památek a muzeem NDR) se začne údolí víc otevírat a taky přibude civilizace okolo řeky. A to nejen moderní stavby, ale hodně krásných historických. Asi nejvýznačnější je zámeček Pilnitz, sídlo saských králů. Jeho schodiště vede až do Labe.

Za ním následuje na strmém pravém břehu řada honosných historických sídel s vinicemi. Levý břeh je povlovný s plážemi. Jak člověk vjíždí do Drážďan, je okolo řeky řada vodáckých klubů, potkávám tam i tréningové vyjížďky skupin dorostenců na lodích velmi pestrého druhu i stáří. Přijde mi, že na rozdíl od Ústí či Děčína, kde řeka tak nějak protéká izolována skrz, tady je víc součástí města, břehy se nebojí být kamarádštější, jsou tam korza, kavárny a posezení, samozřejmě řada přívozů. Lodní doprava je tu hustší, je potřeba dávat pozor, zejména v samém centru.

V Drážďanech se dá skončit, dokonce i v samém centru, z pláže na pravém břehu je to asi dva kilometry přes most na nádraží, případně se dá nedaleko naložit loď na auto. Na druhou stranu, jak jsme už mnozí zjistili, že jak nekončí Labe českou hranicí, tak nekončí ani v Drážďanech a dá se jet dál, o hodně dál. Řeka je stále slušně rychle proudící bez jezů. Zkrátka pastva pro fluviomagnifily, ale nejen pro ně.

Stran živobytí a starání na řece, je to velmi příznivé, Z Prahy i jiných měst je dobrá dostupnost po dálnici i železnici. Železnicí se dá ze všech obcí u řeky vracet pro auto na start, případně tu vede po březích cyklostezka. Nakoupit se dá třeba v Bad Schandau, kde je obchod hned u řeky. Okolo řeky fakt nejsou maringotky s friťákem a kelímkovým pivem, na druhou stranu v každé vesnici se dá dobře najíst v restauraci nebo si dát jen tak nějaký bratwurst. Určitě je to víc v pohodě, jak zkoušet koupit chleba ve Hřensku. Kempy jsou pro našince na trase dva, Ferdinand homestay, nenápadný kemp na pravém břehu kousek pod Königsteinem, a pak plácek u restaurace v Obervogelgesang (v překladu Zpěv velkého ptáka. Nevím, na jaký zpěv jsou zvyklí, ale náš zcela kultivovaný zpěv po večerce jim přišel být příliš hlasitý). Kempy v Königsteinu a Weißig vypadají spíš jen na stání pro karavany, než na vodácké kempy se stany. Případně okolo řeky je i dost míst, kde se dá nenápadně a bez rámusu s večerem zalehnout a ráno jet dál. Popisovaný úsek z Hřenska do Drážďan má 55 kilometrů, ale není čeho se bát. I z Ústí do Drážďan se to dá zvládnout za den, s jedním či dvěma přespáními je to pohodovka. Jak už avizoval Eki, je to bezprecedentní úsek tekoucí vody zasazené v krásném prostředí, na německé straně není ani ten průmysl okolo řeky. Jel už jsem tady třikrát a rozhodně se mi ještě neomrzelo. Ba spíš jsem zvědav a poňouká mne to příště jet zas o kus dál.

Kilometráž německé části Labe je raft.cz nebo na www.faltboot.org. Akorát jsou matoucí říční kilometry, které počítají obráceně od Hřenska dolů místo u nás zavedeného počítání od ústí nahoru.

Chobotnice