Vodočty v celé republice šílí. Já taky, protože najednou nevím, kam se vydat dřív. Nakonec rozhoduje Radek s Renčou, že bude stačit Krounka a tak už ve třech vyrážíme směr Pardubice. Přesně za kulminace nasedáme na mostě u Kutřína a vydáváme se na 13 km nádherně proudící vody. Ještě nad Předhradím nás potrénuje ve vylehávání šikmý váleček odrážející se o skálu v levotočivé zatáčce. Po pár kilometrech mi lehce zvedá tepovku nevinně vypadající strom v levé části řeky ležící zpola ve vodě. Kochal jsem se o pikosekundu déle, než jsem měl a už nemám čas ho objet. Volím tedy skok přes něj a se štěstím parkuju na něm (teď vidím, že jsou dva). Okus dál najíždím na další kládu, která se příčí přes celou řeku a zavírá tak cestu dalším pádlerům. Za Předhradím bez problémů dáváme nejtěžší peřej Krounky a necháváme se nést na soutok s Novohradkou.

V kraťasech na Zlaťák

V neděli vyrážíme z Prahy opět na východ, tentokrát ale posíleni druhou trojicí a hadobusem na pendl. Volba padla na Orlické hory s tím, že zkusíme Dědinu. Dojíždíme do Kounova, kde po letmém pohledu na koryto soudíme, „že to půjde“. Teplota od včerejška spadla o 12 stupňů, takže jsou krásné dva nad nulou. To nám ale nevadí, protože máme všichni osušené neopreny. Radek nejvíc, tomu se totiž ještě doma suší. Bere si tedy kraťasy, pro ten den ideální. Auta převážíme jenom kousek pod Kamenici, neb kilometráž tvrdí, že dál už nemusíme. Dědina, nebo–li Zlatý potok není nijak náročná, a vody tak akorát na splutí. Radek, asi je mu horko, jede první. Volí cestu vpravo kolem ostrova, čehož záhy lituje, protože zajíždí pod podemletý břeh, kde začíná bojovat o suché nohy. Než jsme u něj, tak boj prohrává a koštuje Dědinu. Zprvu se mu zdálo, že cíl vzdálený 3,5 km je moc blízko, ale teď už si nestěžuje.

Orlické hory jsme museli objet

Další na řadě je Zdobnice. Zásadní problém nastává nad Deštným, kde se vyšplháme do dvou třetin ledového kopce a pak už jen kontrolovaně kloužeme zpátky dolů. V zrcátku hypnotizuju hadobus, aby začal klouzat taky, jinak se o něj obtisknu. S úlevou pozoruji, že jsem úspěšný a auto se za námi začíná vzdalovat. Had ještě vykouzlí dramatickou chvíli, kdy to vypadá na prvosjezd nějakého potůčku v teple kabiny, ale kluci jej dostrkávají zpátky na kluziště. Nezbývá nám, než objet hřeben oklikou přes Rychnov. Zajížďka asi 20 kiláků a pokus o zdolání ledokopce nás stojí dobrou hodinu. Naše auto necháváme v Pekle u fotbalového hřiště a míříme do Zdobnice. Cestou přejíždíme Říčku a její stav mění naše plány. Nikdo z nás ji ještě nejel, což rozhoduje. Díky sněhu v sevřeném údolí je tady asi pod nulou, ale zase můžeme nasedat už na silnici.

Na úzké Říčce je obtížné chytit plavající loď

Po pár stech metrech druhý Radek (měli jsme s sebou dva) zahajuje rozplavbu, snad z nudy. On je už na břehu, tak se jeho kajak rozhodl si Říčku užít. Naprosto odmítá vzít v úvahu, že se ho snažím vtlačit do vracáčků a svéhlavě se řítí dolů. Elegantně se mne zbavuje podjezdem kmenu, který nedám a musím přenést. Když viděl, že prvenství mu už nikdo nevezme, tak milostivě počkal opřený o kámen uprostřed ř(Ř)íčky.

Až na soutok jedeme s ještě jedním povinným přenášením. Od soutoku to máme ještě zhruba 13 km, což není v půl čtvrté úplně povzbudivá zpráva. Při výjezdu z vracáku na Zdobnici nám ještě jednou zaplave Radek II. Dál už jedeme bez incidentů, za to čím dál víc za tmy a rostoucí zimy. Po čtvrté hodině se přidává ještě sněhová vánice. Díky ní jsem objevil jednu z děr na trhu a to vodácké brýle. Jinak svižnou Zdobnici čas od času přibrzdí vzdutí jezu, naštěstí zkouknutelných z lodi a jetelných. Jen poslední ve Slatině se nedá nahlídnout a ani nemá dobrý zvuk. Dva obroušené pařezy ve vývaru vzkazují, že nám prospěje se projít. Odtud už je to jen kilák a půl k autu a tma taková, že jeden nevidíme druhého. Tím objevujeme druhou díru na trhu a to poziční světla na kajak, což se snažím nahradit aspoň rozsvíceným displejem telefonu.

Kajaky si daly prvosjezd dálnice

K autu dojíždíme lehce po páté a stojíme jak trubky, protože nejsme schopni si zmrzlýma rukama sundat hydro. Všichni nasedáme do auta a jedeme pro hadobus. Jen Šeba zůstává dole u lodí, a aby zdůraznil své hrdinství, nechal si v autě termosku s čajem. Silnice kloužou, takže mu čekání trochu protahujeme. Loučím se s Hadem a vyrážím napřed, ať jsem dřív doma. Cestou nepříjemně fouká. Naklápím zrcátka, ať vidím nahoru na lodě, pak ještě stahuju okno a sahám na ně, zda jsou dobře přivázané a vše se zdá ok, jen to dělá děsný kravál. Ten zničehonic přestal na 33 kilometru a mě to kupodivu žádnou úlevu nepřináší. Zastavuju v odstavným pruhu, abych se přesvědčil, jak mám zčistajasna hladkou střechu. Lodě zaparkovaly na dělícím pásu u svodidel a dvě ze tří jsou bez úhony. Ta třetí volí scénář jak z laciné gangsterky a útočí na obrněnou dodávku, což naštěstí řidič správně vyhodnotil jako nehodu a na nás tak místo zásahovky přijíždí dálniční dopraváci. Mile mi sesbírali zbytky zahrádky z dálnice a odvezli oba Radky na služebnu, abych mohl lodě dát do auta a uklidit, protože po dvaceti minutách marného volání Hadovi, který nebral telefon, jsme mu už jenom zamávali, když bez povšimnutí projel kolem nás.

Meloun