Nechybělo zas tak mnoho a mohl jsem tento článek psát jako další zářez do vodácké černé kroniky. Nejhorší je, že k takovým událostem dochází zejména kvůli té naší lidské nátuře, hlouposti a horlivosti. Tak si přečtěte, jak jsem byl jednou hloupý já sám. Popíšu naši akci podrobně, protože si myslím, že stojí za to.

3.12. 10:00 mi volá Cvrček, že je v Jizerkách obleva a teče Kamenice. Vzhledem k tomu, že jsem Kamenici ještě nejel, dostal jsem nevídanou chuť si střihnout první jízdu. Takže nadšení na výlet bylo až moc. Jenže je prosinec a jak je známo, tma nám šlape na paty někdy kolem půl páté. Cvrček se dokázala uvolnit z práce v jednu, já sehnal kamarádku, co nám převeze káru, a už jsme mohli vyrazit. Jako na potvoru jsme si zajížděli pro zapomenutou helmu, takže jsme nakonec vyrazili z Prahy něco po 14 hodině. Naštěstí výrobci aut nedávají omezovače na 130 km/h, takže jsme dorazili do Plavů někdy kolem 15:00. Kamenice vypadala, že má vody úctyhodně. Cvrček předvedla své dokonalé znalosti řeky hned u jezu v Plavech, kdy na něj koukla a pronesla, že takový jez nezná :-). To ve mně vyvolalo trošku nejisté pocity, ale hned jí bliklo, že ho nezná, jelikož přes něj teče moc vody. Později jsme doma koukli na on-line stavy na pla.cz, kde byl vodočet mezi 15 a 16 hodinou úctyhodných 26,8 m3/s.

Váhali jsme, zda sednout na kajak, ale když už má člověk na sobě hydro a pádlo v ruce, těžko se odmítá řeka, která neteče zrovna za barákem. Před půl čtvrtou jsme sedli do kajaku (Cvrček byla téměř přesvědčená, že do Jesenného do tmy dojedem). Problém byl, že Kamenice za takovéto vody nedovoluje zastavit na jakémkoliv místě a prohlédnout si řeku dopředu z kajaku. Tak jsme museli mnohokrát zastavovat a prohlížet si horší místa kus dopředu. Jenže terén podél Kamenice není zrovna na příjemnou procházku a za sněhu to už je skoro pro horolezce. Brzo začalo padat šero a nám bylo jasné, že musíme máknout. Svezení bylo naprosto parádní, vlny byly vysoké, proud silný a velice rychlý. Technická místa sice trošku zanikla, zato ale byla jízda mnohonásobně dravější. Nejprve Držkovské schody, pak Okýnka, Prádelna, kde byl na konci padlý strom, ale bez velkých problémů se dal objet zprava. Pak přišla na řadu Navarovská soutěska. V tzv. Rozstříleném místě to dosti valilo napravo na skálu a vytvářel se tam ukrutný válec. Já jsem se to po prohlédnutí rozhodl jet, ale po projetí jsem se nevyhnul eskymáku. Musím říci, že na první jízdu Kamenicí jsem byl hodně posazený do sedačky a držel pádlo sakra velkou silou, protože to rozhodně nebyla jednoduchá projížďka. Cvrček naštěstí volila po shlédnutí mé eskymácké vsuvky jízdu jednodušší ( i když to tak ani nevypadalo) s machitem na zádech po skále.

Průser! Je už skoro tma a my rozhodně v cíli nejsme. Na konci Navarovské byl vidět strom v řece (fotky v předchozím článku dva dny poté od Mývala). Koukali jsme ze břehu od rozstříleného, ale nebylo pořádně vidět, kde se dá jet. Vzhledem k tomu, že byla skoro tma a každou minutou to bylo horší, jsem se rozhodl, že to pojedu. Někde před stromem zastavím a podívám se. No, kravina to byla největší. Při tom průtoku se absolutně nikde v soutěsce zastavit nedalo a navíc jsem ten strom přes velké vlny viděl až na poslední chvíli. Teď situace - člověk je pár metrů před stromem, který je z poloviny pod vodou. Velice silný proud vhání vodu pod strom. Není možnost objet ani zleva, ani zprava. Bylo to vše naprosto v mžiku a čas na přemýšlení opravdu nebyl. Ani nevím, jestli jsem volil dobrou možnost, či ne. Zabral jsem co to dalo a vzhledem k tomu, že mám na kajaku zvedlou špičku, zkusil jsem na něj najet. Jenže ten proud byl až moc silný a strom docela velký. Chytlo mi to zadek a v tu ránu jsem byl s kajakem pod stromem mezi větvemi, které z něj trčely. Ani vteřinu jsem neváhal vylézt z lodi. Chtěl jsem kajak držet, jenže to bylo jako se přetahovat s kamionem. Kajak okamžitě zmizel a já se motal mezi větvemi stromu. Problesklo mi v hlavě, jak se každý utopil, když se zaháknul výstrojí za větev, a voda ho přitlačila ke dnu. Smotal jsem se do klubíčka a nechal sebou plácat, jak se vodě líbilo.

Netuším, zda-li je to tak správně v onu danou situaci, nicméně jsem proplaval a vynořil se před kamenem. Hupnul jsem do jednoho válce a pak už jen makal ke břehu. Problém byl, že jsem netušil, kde je Cvrček. Okamžitě jsem pískal na píšťalku, na což mi po chvíli odpovídala. Hodinu jsme se hledali. Já byl na druhém břehu, než ona. V klidu to přenesla, já si pak na klidnějším místě ještě jednou přeplaval řeku. Vyšplhali jsme se na koleje a dali se na cestu. Naštěstí jsme s sebou měli mobil a mohli se spojit s kamarádkou v autě, co čekala v Jesenném. Samozřejmě, že to tam ani trochu neznala a neměla s sebou automapu. Byla tma, zima, pršelo, foukal prudký vítr, my v kraťasech v Navarově. Každý domorodec ji posílal jiným směrem, nikde nebylo na silnici pořádné značení. Nakonec nás našla po 2,5 hodinách…

Takže už NIKDY bez časové rezervy do tmy.
NIKDY se nekouknout dopředu, dokud si člověk není 100% jistý.
NIKDY se neutopit, byla by nás škoda.. .:).
Jinak Kamenici za 27 kyblíků vřele doporučuji, byla to parádní voda.

Den jsem žil s představou, že jsem utopil kajak. Kluci z Jablonce ho druhý den našli nad jezem v Jesenném. Jel jsem si ve středu pro něj, střihli jsme si Kamenici za 7,5 m3/s – což bylo nesrovnatelně klidné a pohodové svezeníčko. V klidu jsem si prohlédl stromy na konci Navarovské soutěsky, které byly už trochu jinak. Já viděl jen jeden. Večer jsme zapili mojí „Voranžovou“ jízdu několika lahvemi portského, jež jsem daroval nálezcům za můj oranžový kajak… Takže díky moc kluci - MAKO, Číva, Muska, Mýval.

Prosím, komentáře, že jsme idioti, mi psát nemusíte, to jsem na vlastní kůži poznal sám.

Voranžovej