Plánujete nějakou letní vodu? Asi zbytečná otázka, že? Tradice, která v Česku trvá už přes 100 let. Na jednu takovou letní vodu vás pro inspiraci přenesu, stroj času račte nastavit na mínus 87 let.

Moji prarodiče byli prvorepublikoví vodáci. Splouvali české řeky na kánoi žebrovce. V roce 1935 se vydali s několika kamarády na letní putování po Lužnici a Vltavě. Pluli od 21. června do 6. července 1935. Zejména první část téhle plavby si samozřejmě můžeme v obdobném duchu splout i letos.

Lužnice 1935

Svoji vodáckou pouť začali u železniční stanice Chlum u Třeboně (dnes Majdalena), protože tam bylo možné dopravit kánoe vlakem. Podle fotky dávali lodě na vodu na srovnaném úseku Lužnice u silničního mostu pod jezem Pilař.

Parta doplula po Lužnici na Rozvodí, kde odbočila doleva, na Starou řeku.

Podle povídání mojí babičky tehdy vodáci potkávali méně vodních zvířat, než dneska. Jednak to asi bylo dáno horší finanční situací domorodého obyvatelstva, taková divoká kachna ke zpestření jídelníčku zřejmě nebyla k zahození. No a bobři, kormoráni, nutrie a podobné potvůrky prostě u nás tehdy ještě nežili.

Po proplutí Starou řekou následuje, jak známo, nutnost přepádlování našeho největšího rybníka Rožmberk. I když to z fotek nevypadá, je to občas docela dřina.

Po překonání rybníka bylo nezbytné, tak jako dnes, pro další plavbu přenést i jeho hráz. Na rybníce Rožmberk se dá, kromě zrcadlení mraků, údajně pozorovat i zakřivení naší planety Země.

I pod Rožmberkem je Lužnice prázdninová řeka, která příliš neteče.

Občas se vyskytly třeba pod jezem v korytě mělčiny. Tam bylo potřeba krásné, ale choulostivé, dřevěné kánoe dopravovat s citem, občas i nadlehčovat. To nebyly dnešní plastovky, které snesou cokoli.

Parta jela natěžko. Základní potraviny se daly koupit v obchodě (sámošky ještě neexistovaly), případně od místních zemědělců. Jídlo se pak často připravovalo na břehu řeky v kotlíku na ohni.

Nocovalo se na březích pod stany.

U Tábora se proplouvá sada jezů a mostů. Ten poslední most v Táboře - vysoký betonový - se tehdy zrovna stavěl.

Jak vypadá stejný most dneska, si můžete srovnat na úvodní fotce článku nebo detailněji na následujícím snímku.

Vodáci tehdy viděli z lodí i některé podobné scenérie, jako dneska. Příkladem je vyvýšený kostelní areál Klokoty za Táborem na pravém břehu Lužnice.

Na Lužnici tehdy fungovala u jezů řada mlýnů, které byly vybaveny dřevěnými vodními koly. Dneska jsou z nich často malé vodní elektrárny.

Pod Bechyní dodnes láká k návštěvě skalnaté ústí Židovy strouhy na levém břehu Lužnice. Dnešní podobu soutoku si můžete prohlédnout třeba zde. Přes stále romantické skalnaté ústí teď vede pěší lávka.

Kamarádi navštívili na další plavbě Koloděje nad Lužnicí. Tady dneska už začíná vzdutí a tím i volej vodní nádrže Kořensko. Dál pak naše přátele čekala Vltava.

Vltava v roce 1935

Po připojení Lužnice byla Vltava už o dost větší řekou s trochu jinou atmosférou, kterou si dneska v původní podobě už nevychutnáme.

Mladí vodáci se ale občas i kočkovali a házeli do vody. Zda tehdy proběhla taky nějaká vzpoura háčků, mi není známo.

Poněkud adrenalinové bylo proplutí tehdy relativně nové retardérové šlajsny Nového mlýna. Šlajsna dodnes existuje, nachází se většinou pod hladinou přehradní nádrže Orlík. Můžete si ji prohlédnout při extrémně nízké hladině této nádrže, snad bude příležitost zase na podzim 2022.

Pak následovaly krásné a divoké Červenské proudy. U proudů měla naše výprava další tábořiště.

Před ústím Otavy se na skále vypínal hrad Zvíkov. Jeho někdejší podobu z pohledu vodáka vidíte na následující fotce.

Závěr

Přeju vám příjemný vodácký rok 2022 a hodně vydařených letních výprav po vodě.

Ahoj Eki