Lodě vykládáme z auta na křižovatce v bývalé obci Ležáky a kolem nás je několik malých mohyl a pomníčků. Jsou roztroušeny po loukách v mělkém údolíčku s potokem uprostřed a s lesy v okolí. Na první pohled by si neznalý člověk vůbec neřekl, k jaké tragédii zde došlo a co toto místo symbolizuje. Dříve podél potoka stála malá vesnička, kterou naši sousedé ze západu v roce 1942 vypálili a lidi, kromě dvou dětí, pozabíjeli. Ukrývali totiž parašutisty ze skupiny SILVER A s radiostanicí Libuše.

Nástup na potok je nutné provést asi 100 m pod silnicí za nízkou betonovou lávkou. Ta zároveň může dobře posloužit jako vodočet. Pokud teče voda pod ní, je vody málo, pokud se začíná do ní opírat, je vody na limitu a cokoli výše znamená dobrou splavnost. My máme vody i dle online vodočtu Zaječicích na limitu a hlavně v první třetině je to znát.

Hned pod vypálenou vesnicí se začíná potok zahlubovat z mělkého do úzkého lesnatého údolí a teče pěkně z kopce. Obtížnost se radikálně zvyšuje a začínají první peřeje. Bohužel s peřejemi se objevují i první stromy, které se nedají obvykle podjet. Místo, abychom si užívali pěkné WW II-III vody, musíme mít oči na stopkách a často zastavovat kvůli přenášení.

Na plynulou jízdu je vody málo, musí se neustále hledat vhodná cesta, jinak zůstáváme viset na kamenech. Po necelých 2 km se charakter toku mění, obtížnost klesá, údolí se rozestupuje a potok se začíná prodírat mezi loukami. Je naštěstí podzim s již opadanými listy, takže se dá pokračovat celkem bez větších obtíží i trochu zarostlejším tokem.

Po 1 km zastavujeme u stupínku a jdeme si ho prohlédnout. Ten je relativně nevinný, vysoký cca 0,7 m, jenže pod ním začíná 100 m dlouhá kaskáda. Trochu připomíná Toušickou, ale tady je to uzší. Hned pod stupněm je šikmo kláda, která blokuje vhodnou lajnu pro pokračování do těch největších skoků. Po lehké úpravě klády jede jen Hany, ostatní mu děláme záchranu či spíše dokumentaci jeho průjezdu.

Pod kaskádou ústí přepad z poměrně velkého rybníka Petráň, který je na pravé straně a za 600 m následuje široký most, který by za vyšší vody mohl být obtížně podjetelný. Je zakončený asi 1,3 m vysokým šikmým stupněm.

Pod ním přeskakujeme pár stromů, abychom se za dalším silničním mostem dostali opět do lesnatého údolíčka. Spád a obtížnost se zvyšují, s nimi se opět zvyšuje i četnost padlých stromů. Dost se nám jich daří podjet, ale rozcvička z vody na břeh a ze břehu do vody se občas musí udělat. Nejhorší byly asi stromy před vesnicí Žumberk, které byly v zatáčce za sebou. Jeden se dal podjet, ale druhý byl na přenášení a to vše v rychlém proudu.

I dále si potok udržuje solidní rychlost, s vodou už nemáme skoro žádný problém. Přiteklo několik menších přítoků a těch pár cm navíc bohatě dostačuje. Plavba už je více plynulejší, potok se rozšiřuje a my se můžeme občas kochat i podzimními barvami stromů.

Na pravém kopci míjíme zříceninu hradu Žumberk, podjíždíme lanovku jdoucí z dolu, kde se těží žuly tzv. žumbereckého typu.

Za ní je ale další zátaras na přenášení a zároveň nám začíná trochu klesat obtížnost. Přeneseme ještě dva stromy a údolí se pomalu rozestupuje, objevují se více louky spolu s chatami a lávkami. Bítovany nás přivítají v horní části mostem, pod který je stupeň s válečkem. V levé části je menší, ale regulované a široké koryto nás usměrňuje hned pod ním doprava, protože vlevo není voda. To už jsme na vzdutí vysokého jezu, u kterého končíme.

Celkem jsme ujeli 10 km, což nám zabralo 3 hodiny. Příčinou bylo časté přenášení a prohlížení, jinak jsme se nikde záměrně nezdržovali. Vodní stav byl Zaječice 52 cm, 4,3 m³/s a v horní části to často drhlo. Limit 4 kubíky tak skutečně sedí. Shodli jsme se na tom, že příště by bylo díky zapadanosti úseku pod Ležáky začít níže u mostu Bošov – Smrček, ale nároční jezdci by tím přišli o kaskádu u rybníka. Kromě stromů pozor i na některé nízké lávky a mosty, za vyšších průtoků nemusí být podjetelné. Zároveň jsme chytli jeden ze 3 dní v roce 2020, kdy byl potok v tomto úseku sjízdný.

Petr