Motto: „Je strašně důležité mít ideu a stavět lodě, dle mého je to něco podobného jako stavět katedrály. Akorát lodě tolik nevydrží, ale duchovna a umění je v tom taky dost." Vladimír Hejtmánek

Historický úvod

Od nepaměti v Severní Americe byly používány dva typy kánoí: jednak dlabanky, ale trochu jiné, tvarované a lehčí, než jsou k vidění u nás v muzeu v Čelákovicích. Byly vydlabané až na půl palce tloušťky a potom vytvarované a roztažené do šířky za pomoci horké vody a žhavých kamenů. No, a potom březové kánoe s dřevěnými žebry, lehké, obratné, jen trochu náchylné na poškození, které tvořily základní dopravní prostředek obchodníků, lovců kožešin, zlatokopů a vůbec lidí, kteří se potřebovali pohybovat v krajině oplývající splavnými řekami a jezery. Postupně jako zábava vznikaly i závody v pádlování. A někdy roku 1857 pozorovali pánové John Stephenson a Thomas Gordon závody na řece Otonabee v Kanadě. Pojednou dostavila se jim IDEA... Proč se pachtit s těžkou masivní kánoí, když by šla tato vzít a otočená vzhůru nohama použít jako forma na výrobu lodě truhlářským způsobem. A jelikož byli společníci na pile a v truhlářské výrobě, pustili se obratem do díla, ohnuli okolo vnějšku dlabanky žebra a pobili je širokými pruhy obšívky z lípy. Navrch ji potáhli plátnem a to napustili lakem nebo barvou. A toto byla první kánoe bílého muže, lehká, pevná a dobře vyrobitelná v dílnách ve velkém. Tato konstrukce, postupně vylepšená a zdokonalená, se rychle rozšířila a vznikla řada firem zabývající touto výrobou. Dále byly snahy zbavit se žeber, aby byla loď ještě lehčí, ale tyto snahy narážely na technologické obtíže, které se podařilo vyřešit až v polovině 20. století, s nástupem nových lepidel a polymerů. Tak vznikla konstrukce kanoe z cedrových latěk potažených vně i uvnitř laminátem.

Když jsem dostal do ruky potomka těchto lodí, jejichž tvar byl zdokonalován po věky, zjistil jsem, jak to dobře jede a jaká je škoda, že na rozdíl třeba od lyží se k nám turistické lodě donedávna nedostaly v autentické podobě. Tuzemské žebrovky byly výrobci zjednodušené, často rovný kýl a hlavně rovné borty. A potom laminátové lodě, designově většinou vzniklé ze sportovních dvouďourovek úpravou s velkým límcem přes velkou část lodi. A z nich pak odvozené plastovky. Jezdí se na nich vlastně dobře, jen při stejné váze by mohly být rychlejší a ladnější. Ale zas tvary vydry se asi lépe hodí na průměrný turistický provoz do mělkých řečišť našich letních řek. Je to o volbě, o stylu ježdění, zkrátka o prioritách. No, a když už jsem měl velkou rychlou rodinnou kánoi v duchu hesla „Nikdy nebudeš mít příliš mnoho lodí“, tak mne popadla touha a idea mít rychlou a lehkou loď pro max 1,5 osoby na ježdění převážně na klidné vodě.

Lodí z kompozitů na divokou vodu už jsem se nastavěl dost, proto volba padla na dřevo, můj oblíbený materiál. Protože základ je v informacích a know-how, objednal jsem si z Kanady nějaké knížky s návody, jak stavět loď z cedrových štráfků. Musím říci, že už vím, že bez toho by to nešlo, v těch návodech napsaných srozumitelně krok za krokem byl na každé druhé stránce nějaký klíčový fígl. Když jsem měl trochu nastudováno, objednal jsem plány na loď, ty přišly obratem elektronicky v PDFku a rozjel se do Prahy pro materiál. Kupovat u nás cedr není jednoduché, ale dá se to. Jsou firmy, které prodávají fasádní profily i z cedru a mají formáty vhodné jako materiál na loď. A pustil jsem se do řezání a frézování cedrových štráfků...

Na plánografii mi vytiskli podklady na vyřezání žeber kopyta a mohl jsem se pustit do stavby konstrukce, která dá tvar mojí budoucí lodi.

Kopyto dá dost práce, musí se celkem dlouho ladit, aby i tvary byly ladné. A jakmile kopyto bylo hotové, mohl jsem se pustit do vlastní stavby, do té nejvíc stvořitelské fáze – napasovávání a lepení štráfků. Mraky svěrek, klínků, různých pomůcek a upínek... Rozhodl jsem se totiž pro složitější způsob stavby. Při tom jednodušším se každý štráfek zafixuje sponkovačkou k žebru, a když je trup hotový, sponky se vytáhnou. Ale jak říkají odborníci z Bear Mountain Boat Shop – to je ten rozdíl, jestli se vás budou lidé ptát proč tam máte všude ty řádky tmavých teček – dírek po sponkách, nebo raději že jak je možné něco takhle vyrobit bez spojovacího materiálu. Mimochodem, tu lepší metodu vyvinuli poprvé výše zmínění odborníci, když vyráběli kánoe jako svatební dar od kanadské vlády pro prince Charlese a Dianu...

A takhle, vždy po dvou štráfkách, vznikal trup lodi. Nechat zatuhnout vodovzdorné lepidlo a napasovat další štráfky...

Když byly štráfky všechny, přišlo na řadu broušení. Jestli si vzpomínáte, jak voněly staré obyčejné tužky při ořezávání, tak to je právě ta vůně cedrového dřeva, která provází celou výrobu. Ale na broušení je lepší vzít si nějakou masku, toho prachu je fakt hodně.

Protože loďka jen takto slepená ze dřeva by se brzy rozpadla, je potřeba jí dopřát kabátek z kvalitní epoxidové pryskyřice a tenké tkaniny.

Sundat poté loď z kopyta je trochu drama a hodně radost. Trup je pořád celkem ohebný a teď je potřeba ho obrousit a nalaminovat zevnitř, což oboje je asi nejhorší a nejméně příjemná fáze celé výroby.

Když bylo vše nalaminované, přišlo na řadu zase broušení s maskou na nose, protože prach z broušení epoxidů je zdraví značně škodlivá záležitost. Potom za odměnu jsem směl nalepit bortové latě a šprajc, tedy prvky, které dají lodi pevnost v tom správném tvaru.

Potom sedačku, madla, malinké paluby, nějaké kování a lak, pravý lodní lak. A štítek se jménem...

A také pořádné jezerní pádlo, no a to by bylo tak všechno...

...a mohl jsem vyrazit na testovací plavbu po místním rybníce. Dopřát lodi první kontakt s vodou.

Jak psali v doslovu té stavitelské příručky – pádlovat ve vlastnoručně postavené lodi a s vlastnoručně vyrobeným pádlem je skvělý pocit...

Krom těch pocitů je fakt, že díky skvělým tradičním tvarům Cedrofka pluje rychle a tiše, bez šplouchání. Nedá se otočit na pětníku, pokud ji člověk nenakloní až po bort, ale to by člověk po lodi pro důstojnou jízdu snad ani nechtěl. Není to na splouhání suchých jezů, ani jízdu prašnými kameništi, na to jsou skutečně lepší takové ty barevné plastové věci...

Tak takhle jsem si opatřil loď pro cesty po klidné vodě, přehradopádlení a podobné kratochvíle, které jsem měl zanedlouho vyzkoušet pořádně a naostro, ale o tom zas až příště...

Chobotnice