Možná vám rodiče (stejně jako mně) v mládí říkávali:“Když budeš zlobit, skončíš v polepšovně!“ Trochu jsem zlobil, ale souhrou šťastných náhod jsem se tam dostal až po třicítce – v zaměstnaneckém poměru. Jiným dětem se to díky mnoha životním okolnostem povede poněkud dříve a následně prožijí v místě zvaném „výchovný ústav“, lidově: „polepšovna“ nebo „pasťák“, větší či menší kus svého dětství či dospívání. Co bychom si nalhávali – pro hodně z nich to není úplně nejlepší start do života. Ale i tady platí, že každá mince má dvě strany. Jiní tam naopak mohou najít cestu z průšvihů, do nichž zabředli, aniž by v dané chvíli znali cestu ven. Jedním z prostředků pro ně mohou být i silné zážitky, které by jinak ve svém prostředí neměli šanci zažít.

Po třech dnech pádlování na pověstných sázavských olejích už začínala být na všech členech výpravy znát únava. Čtrnáct dětí a šest dospělých z jednoho pražského pasťáku. V závěru pravidelné dvacetikilometrové denní dávky jsem si začal i já prozpěvovat podivné písně. Uvedl jsem tím ve zmatek svého háčka, který o mě projevil upřímnou starost. Když kapitán začíná bláznit, je to známka, že jde do tuhého. Rozhodnuto – zítra bude odpočinkový den s noční plavbou. Prakticky to znamená, že se budeme povalovat v ratajském kempu, užívat si slunce, spánku, koupání.... A večer, zatímco ostatní budou přistávat, sbalíme stany a nasedneme do lodí. Už jsem to kdysi absolvoval. V paměti mi kromě jiných silných chvil utkvěl cigán Sivák, můj tehdejší háček, který se pokřižoval, když jsem mu v hluboké tmě oznámil: „Nedá se nic dělat, Romane, do té šlajsny nikdo jako první jet nechce, musíme jít příkladem, je to na nás!“

Následujícího dne všechno běželo celkem podle plánu. Tedy běželo by úplně, kdybych nepojal ten blbý nápad jít si koupit do Ratají noviny. Na čtyři borce, kteří si tam v rámci vycházky odešli koupit nějaké pití, jsem natrefil zanedlouho. Kdybych je nepotkal, velmi pravděpodobně by z těch dvou litrů vína do večera vystřízlivěli a v pořádku se vrátili do kempu, aniž by to na jejich stavu bylo nějak výrazně znát.. Nic, co by člověk neznal ze své adolescentní minulosti. Ale jako vážený pedagog holt zakročit musí.

Nejdříve měli snahu naslouchat, pak mě ten nejoprsklejší poslal k čertu a ostatní se snadno nechali strhnout. Na nějaké dohadování a scény na ulici jsem neměl ani náladu ani prostředky a na zásah policajtů situace nevypadala. Po telefonické poradě s kolegy jsem je tedy nechal být a vrátil se i s novinami zpět. Na klidu mi to však příliš nepřidalo. V hlavě mi šrotovaly úzkostné představy o totálně zlitých chlapcích, co zdemolují poklidné sázavské městečko a navíc nebudou schopní další plavby. Jako obvykle byla pravda daleko prozaičtější. Dotyční odešli do sousedního kempu, sbalili tam nějaké slečny, koupali se s nimi, společně zdolali víno a pravděpodobně i řešili spoustu těch životně důležitých věcí, které k jejich věku patří. Po návratu se dokonce měli tendenci tvářit provinile, zvláště když od ostatních dostali důkladnou a kupodivu upřímně vypadající „sodu“. Optická zkouška vyhodnotila jejich chůzi jako rovnou. Po sedmé večer se tedy naše zásobovací jednotka přemístila o jedenáct kilometrů po proudu níže do tábořiště před Sázavou. My ostatní jsme se postupně nalodili.

Stmívání na řece po zvláště horkém dni má v sobě zvláštně uklidňující prvek. Jak se mění teplota vzduchu na čím dál příjemnější chládek a ostré slunce postupně nahrazuje větší a větší stín, začínají i ti největší drsňáci a sígři odhalovat skryté stránky své osobnosti. Fakt to funguje. Nikam jsme nespěchali. V podvečerním šeru jsme se nechali nést pomalým proudem a poslouchali historky kluků. Příběhy, které rozhodně nebyly určené pro děti, nicméně právě děti je zažívaly a vyprávěly. Bůhví, co v nich byla pravda a co lež, ale v dané chvíli na tom nějak nezáleželo. Bude to znít blbě pateticky, ale každý, kdo pracuje v podobné branži ví, že podobné okamžiky souznění mezi chovanci, svěřenci, klienty (či jak se jim dnes říká) a dospělými, co se jim snaží upravit život, patří mezi ty nejcennější. A nejvzácnější.

Do prvního provaleného jezu jsem všechny navigoval ještě za světla. Na Barakách žádný problém kromě vymetání roští, do něhož některé nahnal rychlý proud. Druhý měl širokou šlajsnu s půlmetrovým skokem. Posádky ho zdolávaly s určitým napětím, ale také celkem v pohodě. Ten největší adrenalin přišel až později. Rybáři. Tiší blázni konsternovaní tím, že ještě větší magoři narušují jejich noční siestu. Jakmile nás uslyšeli, začali většinou svítit. Když si člověk dal pozor a zajel doprostřed řeky, dalo se jejich nástrahám docela dobře uniknout. Fungovalo to až do chvíle, kdy jsme dorazili k opravdu medvědí pasti. Nalíčeno přes celou řeku. Způsob rybolovu, o kterém jsem doposud nic neslyšel. Jestli se nepletu, natáhne se šňůra přes vodu a na ní se naváže hodně vlasců. Osvědčeným způsobem jsem navigoval náš konvoj, když se ze břehu začaly ozývat zoufalé hlasy, že „né, pojeďte sem ke břehu!“ Což se snadno řekne, ale hůř udělá. Zvláště když ve svitu baterky najednou uvidíte všude kolem vás lesknoucí se vlasce neodbytně připomínající pavučinu, z níž není úniku. A jeden z chlapců začne nadšeně pokřikovat: „Ahój, tak co, berou, berou?“ Odezva ze břehu se postupně stávala výhružnější a výhružnější. Naštěstí si tam někdo včas uvědomil, že výkřiky o „debilech, co jezdí v noci“ situaci nevyřeší a dokázal nás svými pokyny dostat na volnou vodu. Odnesla to jenom jedna přetržená návnada, nicméně vzrušené a nepříliš lichotivé výrazy jsme slyšeli ještě nějakou dobu potom.

Možná pod dojmem předchozích okamžiků jsme závěrečnou šlajsnu zvládli i bez křižování. To už byla opravdu hluboká tma. Břeh splynul s vodou, cesta vpřed se stala spíše tušenou a odhadovanou podle světlejší oblohy. Občasné světlo baterky přilákalo tak husté mraky veškeré hmyzí havěti, že ho člověk za chvíli raději zase vypnul.

„Tý vole, to je jako v Harry Potterovi, jak je na lodích převáželi přes jezero do toho hradu.“ Kolega na břehu kroužící lampou sice nebyl Hagrid, ale ten dojem nechtěně umocnil. Někdy se i filmová realita může prolnout se skutečnou.

Protože jsem si vědom, že noční putování po řece má svá specifika a rizika, dovolím si na závěr ještě vyřknout několik doporučení pro případné následovníky: Je vhodné velmi dobře znát úsek řeky, na němž se podobnou skopičinu chystáte provozovat. Optimální je klidný tok s čistou hladinou a spíše nižším stavem vody. Šutrům se ve tmě budete vyhýbat jen obtížně. Šlajsny se zdolávat nechají, pokud pod nimi nejsou nějaká obtížná místa, někdo připravený k záchraně vás do nich naviguje a jsou u břehu (nebo je jez natolik suchý, že bezpečně zarazíte o jeho korunu, pokud se vám nepovede trefit). O rybářích už bylo řečeno. A konečně – konzumaci alkoholu bych určitě nechal až na případnou oslavu hezkého zážitku.

Václav Lebduška