První podzimní den. Žabičky prorokují slunečno a mírný jižní vítr. Akorát, že ode dneška má sluníčko na zubatý úsměv pas a jižní vítr nemusí být kupodivu vždy teplý. Přesto ignoruji ranní chlad a vyrážím s pálavkou na zádech na autobus do Znojma a pak do Krhovic. Na meandry Dyje, které jsem ještě nesplul. Pro Jihomoraváka s více než čtyřicetiletou vodáckou minulostí ostuda. Manželka je jako vždy nespokojená, že jedu sám:

Jez v Krhovicích je vzorem všech jezů. Na břehu cedule se zásadami první pomoci, akorát anglický text bych zde na dohled rakouské hranice nahradil němčinou. Po levé straně jezu rybí přechod, vedle skluz pro vodáky s nájezdem vymezeným dvěmi červenými štangličkami. Nemohu odolat takovému pozvání, sedám na vodu nad jezem a splouvám jej.

Konstelace okolností je květnaté sousloví s temně podmalovaným významem. Pod jezem v Krhovicích se v jejím rámci setkalo bystré proudění od jezu s pálavkou plující na ruku napříč proudu se čtvrtmetrovou hloubkou nad pevným oblázkovým dnem a s pádlem pevně drženým v očekávání nastávající dlouhé plavby. A ovšem s fenoménem zvaným páka, která mne po dvaceti metrech plavby po „nenáročné řece“ posílá nemilosrdně čelem do vody. Vzhledem k tomu, že mám ve zvyku v lodi klečet a na jakékoliv vodě se kurtovat, převrhla se i pálava. Na Trnávce ani v Čuňovu jsem neplaval, ale zážitky s tím spojené nemohou být o moc horší, než když se mlátíte připoutáni pod pálavou ve čtvrtmetru vody na Dyji. Posléze se vyhrabávám (chvíli to trvalo). V souladu s cedulí u jezu kontroluji svůj tep, vědomí a dýchání a po konstatování, že asi žiji, se převlékám do suché košile, ve které jsem přijel – přece nebudu celou cestu v tom jižním větru mrznout. Dále se na Dyji už jistě nenamočím.

A tak je nepříjemné antré překonáno a přede mnou se otvírá řeka. Meandry Dyje splouvají, jak známo z internetu, především vodáci z okolí Znojma. Jsou to divní lidé, kteří pijí víno a mají po něm vidiny, že je Dyje hezká řeka. My ostatní (chtěl jsem napsat, normální) o této úchylce víme, a proto se tlučeme na přelidněných řekách jako Vltava a Lužnice nebo Ohře a na Dyji nejezdíme. I moje zkušenost s Dyjí byla zatím omezena na letmý pohled na její regulovaný tok kdesi u Bulhar, který vyústil v generalizovanou představu, že Dyje je nížinná nudná řeka oplývající místo romantiky kopřivami, komáry, potem a neutuchající nudou.

Splouvá-li plavec poprvé nějakou vodu, má v tradici Kolumba a Magalhaense vždy něco objevit. Já jsem na Dyji objevil, že moje představa o ní není pravdivá. Od jezu v Krhovicích uchvacuje moji pálavu rychlý proud zčeřený četnými vlnkami a uvádí ji do nádherné přírodní řeky lemované stromy, které dokáže určit jen moje žena, bez jediné stopy po civilizaci. Při plavbě vzpomínám na Želivku (zde laně chodí vodu pít) i na Malou Bečvu (svlékneme se do naha a až po šestnácti kilometrech se oblékneme). A ovšem i na meandry Moravy pod Vnorovy (akorát zde je to přírodnější a není zde zpropadený volej nad Rohatcem) a také na dolní Jihlavku (jak jsou ty naše jihomoravské řeky hezké). Srovnáváme-li Dyji v jejích meandrech s výše uvedenými řekami, poznáme rozdíl v pocitové rovině: Na Dyji jako byste vstoupili do dávné historie. Staré duby lemující tok vás zavedou do roku 1035 anebo 1036, učiní vás současníky knížete Břetislava I., vstoupíte do legend kolem únosu krásné Jitky (shodou okolností se tak jmenuje i moje žena) a pouze příď gumotexové pálavy před vámi vytváří most mezi slavnou minulostí tohoto koutu Moravy a bezpečnou současností.

Splouvání meandrů Dyje je malý svátek, pozvání do říše ševelení stromů, křiku volavek, podmalovávání zvuky rychle proudící řeky, sledování proudnice a vybírání cesty mezi ostrůvky a padlými kmeny. Do toho svítí podzimní slunce a jižní vítr proudící proti mně jako by říkal: „Nevstupuj do tohoto království, nepatří ti. A pokud vstoupíš, chovej se tiše."

Pluji již nějakou dobu a přistihuji se, že se celou tu dobu usmívám. Užívám si proměny proudu, působení stromů a baví mne překonávání překážek, které mi do cesty staví řeka. Koupu si duši, a jde to setsakramentsky účinně a dobře. Již před chvílí jsem si v duchu sestavil seznam (naštěstí nevelký) osob a kauz, které mi právě nyní a zde mohou totálně políbit pozadí. Pluji vstříc s čelem jasným a vyčištěným a užívám si každou tvář plavby.

V řece se objevují ostrůvky a do ramen často zasahují stromy ze břehu. Vplouvám do takového ramene, fotografuji a proud mne žene na podobný přesah zeleně. Již nějakou chvíli v lodi neklečím, obtížnost řeky to nevyžaduje a nohy bolí, tak tedy proč. Změněnou polohou těla dosedám na sedačku celou vahou mých nedožraných sto kilo: cítím, jak její již tak odvážné prohnutí zasténalo pod mou vahou. Z Techniky mne vyhodili před absolvováním oblíbeného předmětu „Pružnost – pevnost“ a tak nevím, zda překližka vydrží. Chumel zeleně se blíží a já se tělem vyhýbám. Přenáším těžiště nad válec přes ruku a vtom sedačka praská a láme se –

– a do vody sklouzávám po zádech, pádlo v ruce, nohy nahoře. Koupel prožívám do poslední kapky. Protože nejsem zakurtován, pálava zůstává jako ztělesnění výsměchu plout. Druhý čochtan na nenáročné řece obtížnosti ZW C. Všechny šaty, které jsem měl, jsou mokré. Naštěstí sluníčko (chvílemi méně zubatě) svítí a cíl plavby v podobě mostu před Hrádkem se blíží. Dosahuji jej a vystupuji z lodi. Vypadám jako velká vodní myš.

Některé plavby jsou mimo očekávání a podivné. Nejlépe to vyjádřil v autobusu cestou do Brna asi tříletý chlapec:
„Maminko, a proč má ten pán mokré šaty?“
„Mlč, Karlíčku, a na toho pána se nedívej.“

Tak jsem tu Dyji konečně splul. A užil jsem si ji po všech stránkách: skutečně, stálo to za to. Obmyt na těle i na duši jsem opět zde. Já, vodák.

Vladimír Hejtmánek