Když Richard Samohýl a Miroslav Malý vydali knížku: "Dravé řeky aneb vodákovy toulky po Kavkaze", usoudil jsem, že je nezbytné, abych si pořídil nafukovací kajak, jako to měli oni. V té době jsem byl mládežník školou povinný a záleželo na narozeninové oslavě, jestli se můj sen splní. Splnil se i proto, že můj otec byl taky vodák. V kajaku nafouknutém jsem v obýváku seděl po celou oslavu narozenin a pak ještě celé odpoledne následující den, když jsem se vrátil ze školy.

Než se pustím do popisu toho, co a jakým způsobem jsem s kamarádem Zdeňkem "Urabísem" Urbanem sjeli, neodpustím si poznámku, že období dětství a mládí je třeba přežít, a nevím, který mocný faktor, kromě zdatného anděla strážného, by se o to mohl efektivně zasadit. Pro neorganizovaného vodáka, který jezdí na vlastní nezkušenou pěst, to platí dvojnásob.

Když v kajaku klečíme, tak co vlastně jsme?

Kajak "Šíp" určený pro jednu osobu jsme sedlali dva a při delších výpravách jsme měli bágly zastrčené pod přední i zadní palubou a uprostřed mezi námi byl zapasován bágl třetí. My jsme klečeli na kolenou po způsobu kanoistů a pádlovali každý polovičkou rozpůleného kajakářského pádla. Dá se tedy těžko určit, zda jsme byli kajakáři či deblkanoisté.

První, co jsme sjeli, byl úsek Sázavy, Týnec - Pikovice a pamatuji se, že jsem byl nadšen krásou údolí (taky jsem si ho doma hned namaloval).

O jídlo se s námi dělili

Další výlet byl přejezd z Častoboře na Slapské přehradě až na ostrov Kilián u Davle. Tuto trasu jsme urazili za dva dny s přenocováním na cípu soutoku Mastníku s Vltavou a na Kiliánu. Vybaveni jsme byli půlkou chleba, hovězím na divoko, osminkou másla a každý z nás měl padesátikorunu od maminky.

Když jsme dopádlovali na Mastník a začali vykládat naši výbavu, vzbudili jsme u výletníků, kteří tam stanovali, oprávněný obdiv. Jednak tím, co se do kajaku kromě nás vešlo a pak suverénním přístupem, jakým jsme si při stanování počínali. To se odrazilo i na jejich sympatiích, které se projevily tím, že nás ráno nakrmili. Měli jsme totiž po předešlém dnu už jen malou patku chleba. Možná to byl i náš věk, který mohl být příčinou, že se v matkách stanujících rodin probudil mateřský pud, který se uplatnil na nás.

Dříve sehnat spacák bylo docela umění

Stan jsme měli jehlan bez podlážky, který vážil dvakrát tolik co současný stan pro 4 osoby. Urabísův spacák vytvořila jeho mamka z prošívané přikrývky a já měl spacák konfekční z vyřazeného materiálu ROH z podniku, kde pracoval táta. Byl ale příšerně tenký a neposkytoval tepelný komfort jako Urabísův. Ostatně v tomto spacáku (a navíc ještě mokrém) jsem prožil do té doby svou nejkrušnější noc někde pod Zvolí, když jsme jeli s Urabísem řeku Úpu.

Nasnídáni jsme ráno vyrazili na další pouť. Domlouvali jsme se, kde zastanujem jako ukončení denní etapy a usoudili jsme, že Slapy přejedem. Den byl ještě dlouhý, a tak se utáboříme až na Štěchovické přehradě. Netušili jsme ale, jak je Štěchovická přehrada nehostinná, voda studená a místo na stanování nikde. Vůlí jsme ji tedy ještě přepádlovali, že zastanujeme pod hrází. Pod Štěchovicema je voda ještě studenější a místo na stanování zase nikde. Dojeli jsme zmrzlí jako drozdi a unaveni na ostrov Kilián a tam zakempovali.

Trampové si udělali chatky z beden

Ostrov Kilián byl hojně obydlen trempy a zajímavé pro mě bylo jejich pojetí chataření. Několik "chat" byly v podstatě jen prkenné bedny na nářadí, jaké jsme znali u dělníků provádějících stavební práce na silnici. "Chaty" měly dvě "podlaží". Dole měl tremp materiál a nahoře spal. Když říkám nahoře, myslím v úrovni půlky stehen. Byl to v podstatě takový dřevěný spacák s úložným prostorem pod ložírem. Dveře byly naležato a při vyklopení tvořily stříšku, kterou se tramp ležmo mohl dívat do přírody v případě deštivého počasí. Nenadálé probuzení z leknutí v takové chatě nebylo žádoucí a hrozilo boulí způsobenou o strop. Tyto chaty padly časem za své a Kilián dnes v těchto místech oplývá pouze prázdným trávníkem bez známek trempířského života.

Při plavání přes přehradu mi došly síly

Ještě jeden zážitek mám z tohoto výletu. Urabís se holedbal tím, že umí plavat a že na jakémsi pionýrském táboře přeplaval Vltavu na Živohošti za doprovodu pramice. Tímto výkonem jsem se já blýsknout nemohl, ale plavat jsem také už uměl. Větší vzdálenost než přeplavání koupaliště na Lhotce jsem za sebou však neměl. Ještě před vyplutím z Častoboře jsme si řekli, že tady řeku zkusíme přeplavat. Přehrada je v těchto místech stále ještě dost široká. Vrhli jsme se do vody. Urabís byl v pohodě, ale mně začaly v půlce docházet síly a dech. Hlavně dech. A tak jsem se obracel na záda, abych se trochu vydýchal. Takovýmto způsobem jsem nakonec dokázal na druhém břehu vylézt živý. Nazpět se nám plavat nechtělo. Byli jsme vymrzlí a strmá stráň tam vrhala odpoledne studený stín. Na druhý břeh nás převezly na kanoi nějaký holky.

Díky díky díky strážný anděli. Tady jsi vážně zapracoval.

Dnes jsem již zasloužilý otec a naše děti úspěšně přežily své dětství. Rodiče by asi měli vědět, co jejich děti provádí......... anebo radši ne. Člověk má přeci jenom jedny nervy.

Z tohoto období svého vodáckého života nemám ani jedinou fotku. Pokud se vyobrazení kajaku týká, zachoval se tenhle obrázek, který jsem kdysi namaloval ze své postele, když jsem byl marod. Člun ve vyfouknutém a uloženém stavu je ta zelená věc na skříni.

Vedle něj ta trojnožka je adaptér do kajaku, aby se dal použít i jako plachetnice (stožár plachty byl vyroben z vysloužilého vánočního stromku). Obrázek je z roku 1965, kdy mi bylo 15 let a kdy jsem byl již juniorským závodníkem oddílu Slávia Praha v rychlostní kanoistice. Jezdil jsem na deblu s Urabísem. To je ale už jiná story.

Martin Škalda