A jsem doma. Dva nevšedně strávené měsíce utekly jako voda pod mým gumovým člunem v Orchoně a já se pozvolna nořím, ať chci, nebo ne, do chaosu evropského standardu. Jen chvílemi se vzdaluji, a to když usedám nad stránky této knihy, abych dopsal dny, na které usnulo pero, když byl palubní deník s věcmi tam dole v kaňonu. Jednou se rozevřely dveře Experimentálního studia v Liberci a tam stála paní středních let se slovy: "Gogo, je tu jakýsi Gogo, co byl v Mongolsku". Odvětil jsem: "ano, oč jde?", prý "o noviny". Slovo dalo slovo, a tak vznikl název článku, kterým jsem po přislíbení sesmolil a nazval: "Bohatší než bohatí Evropané". Evropané, proč tolik mých spolukontinentálníčků měří hodnotu člověka na barvu pleti, jejího obalu, případně klícky, ve které se vozíme nebo žijeme? Ne, to není výsměch maloměšťáctví nebo pohrdání pokrokem. Lítost nad většinou lidí, kterým majetek pronikne až do srdce a zastíní jim ho natolik, že už nezbude místo pro! Pro co? Inu, když vám bude někdo vyprávět, že je šťastnej, protože mu v Ulan - Bataru ukradli 100 marek a 100 dolarů, tak ho bude skoro každý mít za chorého na duchu. Ale ano, já děkuji Bohu, že to tak bylo, i když má první reakce po krádeži byla poněkud agresivní.
Reklama
Dnes již vím, že to tak mělo být. Ano dnes už vím, že to nejdůležitější je mít víru v lásku a nepodceňuji to. Láska je silná zbraň proti jejímu opaku - strachu. Cosi, co se pokoušíme k sobě majetnicky připoutat nebo nás uspokojuje, jsou jen požitky. Čistá láska není totiž slyšet a mnohdy ji nechceme ani slyšet. Víte, jak jsem bloudil v kaňonu, tak si představte, že o nějakých asi 8 000 kilometrů za vaší osobu prosí člověk a vám to dá sílu. Jednou jsem seděl doma a se svolením své tety si pročítal cosi jako její deník. Tam u datumu a hodiny stála psána prosba za vnuka putujícího kdesi po Asii a vylíčen stísněný pocit a obavy o něho. Odložil jsem deník a vyhrabal víčko kotlíku, na kterém byl Bóďou vyryt dopis v čase, který odpovídal mé krizi a pak šlápnutí do kobylího hovna a jurty na obzoru. Když jsem tyto dva časy srovnal i po odečtení časového posunu na zeměkouli, časy se shodovaly. Náhoda, že? Těch náhod jsem už v životě prožil tolik, že prostě vím, že to tak má být. Léta mi ležel v hlavě nápis na hrobě mého otce "tak brzy zhasl jeho slunce svit, my marně se ptáme, proč muselo to být". Muselo to být. Zní to asi cynicky, ale dnes už vím, že asi muselo. Třeba proto, že kdyby se to nestalo, tak by tyto řádky nikdy neexistovaly.
Na cestách jsem urazil:
- cca 16 5000 kilometrů vlakem
- 600 kilometrů osobním automobilem
- 160 kilometrů nákladním automobilem
- 200 kilometrů autobusem
- 40 kilometrů motocyklem
- 300 kilometrů v gumovém člunu po řekách Tulle a Orchonu
- spoustu kilometrů pěšky
Celkem asi přes 18 000 kilometrů. To jest necelá polovina obvodu zeměkoule, to se ještě nadřu, než zdolám tu druhou půli. Uf, nebo ne, dyť jsem přeci doma. Teď bych se měl vykoupat, slušně ohodit a někde v klidu lepšího podniku při dobrém papáníčku a sklence moku nějaké slečně vyprávět jak jsem dobrej, a kde všude jsem byl. Tak teď už tedy doopravdy třeba někdy někde ...
AHOJ! GOGO.
Pozn. redakce: Když teď přemýšlím nad celým seriálem, uvědomuji si, že toto všechno jsem měl prožít s Gogem. Tuto cestu jsme plánovali společně, ale nakonec jsem nejel. Místo toho jsem potkal svoji budoucí manželku, byl na Mont Blancu, Marmolade a koupil si prvního horáka. Máš pravdu, muselo to tak být.
Gogo ještě jednou navštívil Mongolsko a své přátele tuším dva roky po této výpravě, ale tentokrát nejel sám. Vydal se tam i se svojí budoucí (teď již zákonnou) manželkou, která jako první žena světa sjela Orchoň. Petr