Sešel se rok s rokem a opět stojím na hrázi Ratmírovského rybníka. Čekám ve frontě vodáků, kteří stejně jako naše skupina míří k výpusti, aby se pustili do divokých vln a kaskád Hamerského potoka. Sestup po hrázi tentokráte pořadatelé pečlivě připravili. Dřevěné desky s prkny jako schody a se záchytnými lany velmi usnadňovaly příkrý přístup k výpusti. Organizátoři to ani letos neměli jednoduché, jelikož přesvědčit majitele okolních pozemků a dalších zúčastněných stran, je čím dál tím obtížnější. Navíc právě letos bylo pouštění velmi ohroženo. Je škoda, že si to mnoho vodáků neuvědomuje a berou to jako samozřejmost, že se Hamerák pouští. I když většina lidí byla ukázněných, přesto hlavně v dolní části u Dvorečku mnoho vodáků nerespektovalo ohraničený prostor pro výstup a jednoduše si cestu krátili překročením zábran.

A jak to tam vlastně vypadalo? Kromě mnoho drobných příhod, kterých jsem byl svědkem na kaskádách, mám tři zajímavé podměty. Na Hameráku bylo nezvykle málo lidí. Když si představím minulá léta a pořadník na splouvání kaskád, tak to letos naprosto chybělo. Dalo by se říci, že se skoro nikde nemuselo čekat a provoz byl plynulý. Nevím, zda to mají za následek letní povodně nebo nejisté rozhodnutí, zda se pouštět opravdu bude, či nepříznivá předpověď na celý víkend.

Druhá zajímavá věc se stala při sestupu u hráze. Čekáme v malé frontě a najednou kolem nás jdou dva staří páni (možná bývalí vodáci) a k mému zděšení podlézají pásku vyznačující zákaz vstupu a sestupují po příkré stráni dolů k výpusti. Ono by na tom nebylo skoro nic divného, kdyby jim nebylo ale mého odhadu okolo 75-80 let a jeden měl navíc hůl. První to s obtížemi slézá zachytávaje se za kořeny stromů, zatímco druhý s holí brzo pochopil, že to pro něho asi nebude a vrací se nahoru. Tam mu říkám, že když to obejde po červené značce, která jde okolo, bude to mít jednodušší a relativně bezpečnější. Na to odpověděl, že to není potřeba, a že zkusí sejít stráň po prknech. Nechtělo se mi ho přesvědčovat, že uklouznutí by mohlo mít pro něho docela nepříznivé následky, jelikož každý je strůjcem svého štěstí. Děda mi pak zmizel z očí a já na něho i po chvíli zapomněl. Jenže u druhé kaskády, koho že to tam nevidím. Dva staříky dole u vody a jeden z nich má hůl. No, ať jim kuráž ještě dlouho vydrží, ale předvádět své dovednosti tam, kde i mladý člověk bez problémů uklouzne, by zrovna nemuseli.

No a poslední zásadní věc, na kterou jsem byl neustále upozorňován: "Ahoj, kde máš Édu?" Eda měl smůlu a jako první kámen v historii Hamerského potoka, který sjel kaskády, letos nejel. Ne nebojte se, nezapomněl jsem na ideálního háčka. Dokonce jsem ho hledal v místech, kde jsem ho vloni vysadil, ale světe div se, Eda tam již nebyl. Asi někam odešel, balvan jeden.

Tak to by byly tři silné postřehy z letošního sjezdu. Ty ostatní, jako že někteří lidé neměli helmy a vesty, že nevěděli, jak a na co je házečka, že vytahovali lodě a pádla zaklíněná pod stromy tak, že si je zničili a jiné kuriózní případy, u kterých mohlo jít o velmi nebezpečné úrazy (kaskády sjížděné v převráceném kajaku hlavou drcající po kamenech), to vás asi nebude moc zajímat, jelikož o nich čtete skoro stále. Prostě takové ty základy bezpečnosti na vodě, které ovládají všichni nebo je prostě nepotřebují znát. Jenže pak přijde situace a co teď. Ne nebudu to dál rozebírat, jen poslední vše vysvětlující věta. Když jsme pomohli jedné posádce z úzkých, tak kormidelník rychle skočil do lodě a houkl na háčka: "Ty vole makej. Pojedeme před nimi a oni nás zase zachrání, když to budeme potřebovat."

Co k tomu dodat. Snad jen to, že počasí bylo i přes nepříznivou předpověď zvláště v sobotu docela slunečné a v neděli se mírný déšť dal přežít. Pořídil jsem také pár fotografií, které jsou dostupné ve fotogalérii. Bohužel jich není mnoho, jelikož počasí focení moc nepřálo.

Petr