Jezero se na několika místech zužuje a v těchto místech se voda rozproudí a rozteče do mnoha směrů. Proplouváte peřejemi mezi ostrůvky. Jedno místo by stálo za důkladné prozkoumání – sem bych se ještě ráda vrátila. Vody bylo tak akorát – žádná jarní povodeň, ale ještě ani ne letní sucho. Pod jezerem na nás čekaly poměrně vodnaté peřeje s velkými šutry a válci. Netušila jsem, jak se bude náš pětimetrový amaruk s kormidlem chovat v nejméně dvojkových peřejích. Mile mě překvapil, kormidlo pomáhalo, ve vlnách byl stabilní. Ostatně byla zde i místa s vracáky, kde se dalo loď pozdržet a nasměrovat ji správným směrem. Trefit šutr v plné rychlosti špičkou ve tvaru sekyrky by asi pro průjezd proudem nebylo ideální. Kormidlo si jen občas cinklo o šutr ve dně, jinak ale lodička všechno dala na výbornou.

Řeka pod jezerem proudila podle našeho odhadu asi 8 km za hodinu. Celý den jsme se mohli jen tak vézt a pádlo použít jen v peřeji. Pokud jsme nechtěli být v cíli předčasně, museli jsme pozdě vyjíždět a brzy přistávat. Což jsme také činili.

Spaní mezi vřesem u jezírek bylo luxusní. Vodu jsme pili přímo z řeky, občas jsme v ní uvařili nějakou larvu komára nebo úplně malinkého pulce. Ale chuti polívky nebo kafe to neuškodilo.

V lesích jsme potkávali soby a losy. Jednou jsme potkali losici s malým losátkem (nevím, jak se mu správně říká) – a to jsem měla strach, aby se losice nepustila naším směrem. Je velká jako několik krav – jde z ní strach. Ryby ještě asi spaly – nebo nevím, ale řeka plná ryb tady na severu určitě nebyla. Ještěže jsme si vezli dost vydatných a chutných potravin z dobrého hostince.

Celou cestu jsme měli vzorně zmapovanou z map na Googlu. Měla jsem předem prostudované peřeje ze satelitních snímků. Asi v půlce cesty podle mapy řeka vypadala, že už na ní žádné peřeje nebudou a že bude jen velká pohoda. Nakonec se ale ukázalo, že to jen Švédové dost podrobně nenafotili území, na kterém mají nějakou vojenskou základnu. A tak nakonec na téhle rozmazané mapě bylo peřejí a výživných míst dost a dost. Jezdit na oči má ovšem svoje kouzlo.

Na jedné pláži Jenda našel krásný losí paroh. Přivázali jsme si ho na loď a pyšnili se trofejí. Pak někoho napadlo, že bychom si mohli založit taky klub – po vzoru známého Grónského klubu otrlých kajakářů. Mohli bychom si založit Laponský klub. A ve znaku mít ten krásný losí paroh. Jenže by nám pak kamarádi mohli říkat Laponští paroháči – to se klukům dvakrát nelíbilo.

Určitě za rok pojedeme zas. Martin už to naplánoval. Ještě víc na sever, na ještě větší jezero, na ještě delší řeku… už to víte, kde to je?

Cesta tam:

29.5.2015 pátek / Sušice – Plzeň – Praha – Vrchlabí - Świnoujście – Trelleborg / 1000 km
30.5.2015 sobota / Trelleborg - ???? / 1200 km
31.5.2015 neděle / ??? – Lulea (Sundom) / 370 km

Botnický záliv:

1.6.2015 pondělí / Sundom – Saunička / 23 km
2.6.2015 úterý / saunička – ostrov Grasjälören / 15 km
3.6.2015 středa / Grasjälören – Skutgr (Storbrandon) / 26 km
4.6.2015 čtvrtek / Skutgr (Storbrandon) – Enagrundet / 27 km
5.6.2015 pátek / Enagrundet – Sundom / 23 km

Přejezd za polární kruh:

6.6.2015 sobota / přejezd autem Sundom – Nikkaluokta / 387 km

Kalix

7.6.2015 neděle / Nikkaluokta – pod první zúžení / 20 km
8.6.2015 pondělí / ostrůvek pod prvním zúžením – zátoka s jezírkem / 23 km
9.6.2015 úterý / zátoka s jezírkem – lesík u chcíplého soba / 18 km
10.6.2015 středa / lesík u chcíplého soba – lesík u Vydry / 33 km
11.6.2015 čtvrtek / lesík u Vydry – most Lappesuando /17 km

Cesta zpět

12.6.2015 pátek – 14.6.2015 neděle

Poslední dny cestujeme. Už jen jedeme, jedeme, jedeme, občas zastavíme, nabereme benzín a zase jedeme, jedeme a jedeme. A pohádky je konec… ani nezazvonil zvonec. Doteď je mi z té dovolené hezky, doteď si připadám jako Laponka a pevně doufám, že ten klub Laponských paroháčů přeci jenom založíme!

Z této cesty vznikl podrobný lodní deník, který je k přečtení na mém blogu: www.janaerbenova.blog.cz.

Jana Erbenová