Byla polovina srpna 2011 a meteorologové se předháněli v prognózách slunečních dní. Ve středu večer jsme dorazili do Postřelmova. Za tmy jsme sundali ze střechy auta naši laminátovou Vltavu a druhou zapůjčenou plastovou Vydru. Postavili jsme stany a skočili do spacáků. Posádky i lodě byly již předem rozděleny, takže nezbylo než přespat a ráno skočit do lodí. Každá posádka byla tvořena zkušeným zadákem a háčkem začátečníkem.

Morava od Postřelmova krásně teče a všichni si užíváme slunce, meandrů a místy rychlejší řeky. Nejsme tady na lovu sportovních výkonů, ale na odpočinku od běžných, pracovních dní. Morava je výborně značená a o všem, co na vodáka čeká, předem informuje na dobře viditelných tabulích. Novopečení háčci se v technických pasážích rychle učili a spolu s Martinem jsme jim ukazovali, jak se bezpečně pohybovat na vodě. Neustále jsme dopředu četli kilometráž a vše prohlíželi. Tak to trvalo dva a půl dne. Dojeli jsme Mlýnským náhonem do Olomouce a podle kilometráže nás čekal poslední kilometr do soutoku s Moravou.

Co je to před námi?

Projíždíme parkem a náhon klidně teče. Náhle vidím před sebou silniční most. Voda nabírá na rychlosti a stáčí se lehce doleva. Vpravo je nějaká menší náplava a vlevo něco kouká pod vodou. Sesouvám se pro jistotu ze sedačky, nohy strkám pod sedačku a zaklekávám. Houkl jsem na Petra, ať lehce přitáhne a namířil to mezi náplavu a překážku. Pod mostem se hluk vody pořádně rozléhá. Voda se stáčí v táhlé zatáčce doprava, kde po obou stranách jsou nasypané kamenné valy a proud. Zatáčka je na moji stranu, takže bez problémů letíme zatáčkou a řvu na háčka, ať se hlavně nechytá bortů a pádluje. Vlny jsou místy metr vysoké a s těžkým háčkem se nám začíná zalévat Vydra přes předek.

To nejhorší nás teprve ještě čeká

Najednou slyším sílící řev vody a nechápu, co se děje. Jsme přece už dávno z pod mostu. Na chvíli mi blesko hlavou co bude za levou zatáčkou, do které není vidět, a utěšuji se, že v kilometráži nic nebylo. Snad jde o nějaký přítok. Nic není vidět, jen strmé zarostlé břehy. Najíždíme do zatáčky, která je na ruku háčkovi. Šířka koryta může být asi 5 metrů. Cítím, jak těžkou loď tlačí proud k pravé straně a snažím se držet ji víc na středu. Konečně vidím do zatáčky. Krve by se ve mně nedořezal. Náplava metr vysoká ze stromů, klád, petek a dalšího bordelu. Dva metry od pravého břehu průjezd metr a půl široký, vlevo nějaké piloty (neví přesně, byl to jen okamžik). Pod ním se zvedá snad dva metry vysoká vlna. Blesklo mi, že nevím, co tu vlnu tvoří. Vidím, že Petr pochopil, že v téhle rychlosti nesmíme narazit do náplavy, a snaží se nasměrovat loď do jediného úzkého místa, které je průjezdné. Poprvé za tři dny ho vidím v náklonu ve snaze přitáhnout špičku (a to jsem na něj v předchozích dnech neustále řval, že se musí na přitažení vyklonit od lodi – je vidět, že když jde o život, tak jde všechno). Přes veškerou jeho snahu jsem nevěřil, že to dokážeme v té rychlosti přesně trefit. Přehodit pádlo na druhou stranu jsem si při jeho náklonu a váze nedovolil. Zařval jsem: „Otáčíme to,“ a pověsil jsem se na pádlo. Chvíli jsme se s Petrem prali, ale můj závěs s vykloněním co nejdál v zákleku a s nohama pod sedačkou, ho přepral. Loď se začala rychle točit špicí doprava k pravému břehu. Silný proud nám vydatně pomáhal, takže to chvíli vypadalo, že špičku možná otočíme proti proudu. Nevyšlo to. Špice trefila břeh ve chvíli, kdy jsem ze závěsu přešel do odlomení, abych zadek postrčil ještě víc k břehu v naději, že potom špici stočíme do proudu. Chtěl jsem provést protivodnou otočku a v podstatně menší rychlosti sklouznout do té hrozné vlny.

Co bylo dál si už nepamatuji

Odlomením jsem sám loď nakonec vyklopil. Napadlo mne, že nás může nějaký spodní proud stáhnou pod náplavu. Ve chvíli vyklopení už jsem byl zádi skoro u místa, kdy padala voda ven. Chytil jsem Petra za vestu a strhl ho do proudu, aby ho to netáhlo pod náplavu. Oba jsme vypadli do vlny. Pak si nic nepamatuji až do okamžiku, kdy jsme oba plavali v proudu vedle lodi a pádel. Ještě to s námi párkrát praštilo o kameny, a pak jsme se zmobilizovali, loď odtáhli na mělčinu a počítali rány.

Druhou loď už nestihneme varovat

S hrůzou jsme koukali do zatáčky nad dvoumetrový stupeň, který nebyl v kilometráži. Za chvíli se musí objevit loď kluků. Varovat nikoho již nešlo. Kluci už museli být v nájezdu a přes řev vody by stejně nikoho neslyšeli. Loď se vyřítila velkou rychlostí ze zatáčky. Vypadalo to, že jsou skoro u kraje u břehu a na nějaký manévr není prostor. Loď čelně vletěla do náplavy, prorazila ji a přední třetinou zůstala ve vzduchu. Najednou se náplava začala hroutit a loď sklouzla po zádi spolu s náplavou do té hrozné vlny. Kluci vypadli a se vším tím bordelem letěli dolů. Loď se vzpříčila ve stupni. Najednou se objevili hlavy kluků a oba komunikovali a plavali. Sláva, všichni živí a bez zranění. Loď nakonec vypadla, takže se vše obešlo jen s minimálními materiálními ztrátami a potlučením posádek.

Vesta přece není potřeba

Otázkou zůstává, co všechno bylo špatně. A bylo toho dost.

• Kluci na háčku měli vesty, ale nasazenu měl jen Petr, který také z nás všech dopadl nejlépe.
• Já ani Martin jsme vestu neměli vůbec, protože na ZW ji přeci nepotřebujeme.
• Tomáš měl vestu pod zadkem, protože nás přece už čeká jen soutok s Moravou.

Potom stačí chyba v kilometráži a pravděpodobně čerstvě upravené koryto kanálu a máme tady WW III vsuvku. Náhle jde skoro o život. Přišel jsem o boty a běžet nad stupeň s házečkou 150 metrů po břehu plného křoví bych asi nedokázal. O záchraně zespodu v silném proudu ani nemluvím. Nevím, co tvoří tu obrovskou vlnu, a divím se, že to nikdo z nás netrefil. V té chvíli jsme měli opravdu velké štěstí, pod tím sešupem mohlo být cokoliv.

Z celého článku je vidět, jak se může ze krásného dne na řece obtížnosti ZW při normálním stavu vody a dodržování bezpečnosti, stát opravu pořádný malér. A také je vidět, jak snadné je stát se lehkomyslným. Ale voda nic neodpouští O nešťastně zakončeném Mlýnském kanálu Martin informoval v komentáři vodáků k Moravě.

S přáním, ať se Vám tato překvápka vyhýbají

Drny

Poznámka firmy Tydra, která řeku Moravu označila cedulemi: S největší pravděpodobností se jedná o starý pobořený jez pod mostem na ulici 17. listopadu. Na něm opravdu bývají vždy nějaké naplaveniny. Je zarostlý, celková šířka kolem 30m, voda protéká přes hranu v šířce cca 20m a silnější proud asi v šířce 10m. Do této části se ale vydává málokdo. Nepamatuji se, že by někdo z naší půjčovny tam jel. Asi 30 let se mluví o tom, že tento jez by byl jako jeden z mála využitelný pro stavbu umělého slalomového kanálu v Olomouci. Po té, co byl závod Milo v této části Olomouce zbourán a pozemky patří několika pražským firmám (pravděpodobně developerům nebo realitkám), nebude tento nápad možný. Značení Moravy končí na ř. km 3,65 u sportovní haly - Loděnice UP Olomouc. Co se týká kilometráží, bývá v nich uvedeno: 0,75 jez Olompouc v. 2,7m náhon vp, přenášení vlevo