Židovský filosof Martin Buber rozlišuje dva druhy vztahů: podmíněný (JÁ-ONO: mám tu slečnu rád, protože má krásné vlasy) a vyšší nepodmíněný (JÁ-TY: mám ji rád, i když vůbec nevím proč). Můj vztah k otevřeným kanoím (OC, open canoe) byl od počátku ten, ze kterého by měl pan Buber radost: Aniž bych o nich něco víc věděl, od prvního setkání s nimi jsem poznal, že už jedině OC a pokud jakákoliv jiná, tedy pouze jako náhražka z nouze. Prostě bezdůvodné rozhodnutí – víra, láska, spolehnutí, osud.

Rozhodnutí se utvrdilo na prvním setkání OC Maniaků v Roztokách. Poznal jsem zde vynikající lidi a jejich zajímavé výtvory. Začala krystalizovat i moje vlastní cesta: nebudu kupovat lodě vyrobené v cizině, nebudu improvizovat zkracováním typizovaných lodí. Vyvinu moji vlastní OC, moji vlastní loď.

Neznám dost dobře motivaci objevitelů, dobyvatelů, horolezců a dalších akčních lidí. Jsem vodák. Rozumím vítězoslávě pravěkého lovce, který poprvé vydlabal kmen a překonal vodní hladinu vstříc novým lovištím. Skláním se před vírou portugalských námořníků, kteří se vydávali na karavelách vstříc neobjeveným obzorům. Je v tom síla pravých mužů opustit spolehlivé a vydat se vstříc novým břehům. Již mytologie a náboženství pojímají loď jako prostředek překonání nástrah chaosu a smrti (Chárónův člun, archa Noemova).

Postavit loď je symbol překonání hranic daných přírodou a objektivními možnostmi. Překročit své meze a potvrdit se jako muž. Přiřadit se po bok těch, kteří to dokázali.

Na začátku stavby lodi bylo velké přemýšlení. Ne o tom Jestli, Proč a Za kolik (o tom přemýšlí spíš moje žena), ale Jak. Obraz cíle je jasný: Vyplouvám na nové lodi vstříc peřejím a dálavám a kamera zabírá moje záda. Otázka zní, jak se k cíli dostat. Pokud byste chtěli celou tuto cestu jen tak naplánovat, nikam se nedostanete. Musíte především věřit. Protože víra hory přenáší a je to pravda.

Byl jsem zrovna v blbé situaci, že jsem nevydělával. Ne, že bych hmotně strádal (o to se starala moje dobrá žena). Ale investice např. do dvou kubíků polystyrénu na model nové lodi a do speciálních lepidel jaksi nenacházela své místo v jejím uvažování ani v mé kapse. A tu je třeba najet na chytrost a lstivost bezdomovce: Kde sehnat materiál zadarmo, případně za cenu nejnižších nákladů. I stalo se a na tajném místě v loděnici se nahromadila hora polystyrénových destiček, kvádříků a plátů. A před usnutím šrotovaly hlavou myšlenky, jak to všechno poskládat dohromady.

Další problém byl v tom, kde model a pak loď stavět. Předseda našeho klubu určil další vývoj vodáctví rozhodnutím nakoupit pálavy a baraky a do bývalé dílny umístit dva vleky, které to všechno uvezou. Odhadnul jsem tedy v loděnici lodě, na kterých se moc nejezdí, zabral prostor mezi jejich krakorci a začal z polystyrénových destiček skládat model, kolem kterého jsem kohokoliv nerad viděl chodit a do kterého nikdo nesměl drbnout. Tancoval jsem kolem něj se zády poraněnými od želez okolních krakorců a snažil se vypořádat s faktem, že jsem jej neměl pro nedostatek prostoru možnost shlédnout z boku: stavěl jsem odhadem pouze s důvěrou ve výsledek. Prohýbal jsem třeba loď („roknutí“), aniž bych viděl, nakolik jsem ji prohnul. Ale věřil jsem, že je to dobré, a trvalo to rok. A pak přišel moment, kdy byl model vybroušen a sňato z něj primární (horizontálně dělené) kopyto, ze kterého měla vzejít první zkušební loď. Práce to byla krutá, protože bylo nutno laminovat loď vcelku včetně převislých ploch, ze kterých bude zřejmě laminát odpadávat. Což se také stalo a navíc mi došel sklotextil, takže jsem vymetal loděnici včetně koutů pod skřínkami a dolepoval trup kousky velikosti kapesníku. A sytil pryskyřicí a sytil, aby adheze zvítězila nad gravitací a sklo se z převislých ploch neodchlipovalo.

Výsledkem byla loď, řekněme, masivní. A vůbec ne hezká. Ale co se jízdních vlastností týče, fantastická. V kvasu provizorního laminování ve tmavém koutě osvětleném montážní lampou jsem neviděl múzy, které se sletovaly nad stavěnou lodí, a bylo jich hodně. Některé měly v ruce harfičky a hrály a jiné zase plány a měřidla a všechny měly vavřínové věnce ve vlasech nad těly zahalenými do rouch z bílé fáčoviny. Ruce měly plné požehnání jako náhradu za moje záda do krve odřená, za moji víru a za omluvy všem, kterým blokuji loděnici, sviním prostor k rekreaci a tak dál. Za to, že musím zametat po každém kousku práce a věčně se omlouvat a vysvětlovat a co je nejhorší, jako správce loděnice veřejně porušovat svoje vlastní předpisy.

A tak jsem postavil vlastní OC a pojmenoval jsem ji Achab. Proč?
Achab byl kapitán lodi Pequod, kterou i se svým životem obětoval v honbě za bílou velrybu. Jeho roli nezapomenutelně ztvárnil Gregory Peck ve filmu Bílá velryba z roku 1956. Byl to schopný námořník s vnímavou duší, který však byl zaklet do určeného osudu. Kapitán Achab překonal překážky moře, malověrné posádky i strachu těla ze smrti, ale nezvítězil, protože to vše podřídil manické nenávisti k bílé velrybě.

První loď jsem po vyzkoušení upravil, vybrousil a sundal z ní definitivní (vertikálně dělené) kopyto, ze kterého lze snímat další lodě, pevné, lehké a krásné. Mám tak loď, kterou jsem vymyslel a udělal. Je opravdu dobrá, múzy se přičinily. Jmenuje se Achab ve smyslu prosazení vůle, dosažení cíle i za cenu trpělivého překonávání překážek a vlastní bolesti. Místo nenávisti jsem však do ní vložil lásku.

Story je u konce. Středověcí námořníci říkali: „Navigare necesse est.“ Důležité je postavit svou vlastní loď. Překonat všechny překážky. A plout.

Vladimír Hejtmánek