Ani nevím, zda je Lomnický potok lehká anebo obtížná řeka. Teče (tedy, pouští-li vodu ze Stanovické přehrady) západním směrem k Teplé, do které se v Březové vlévá. Měří jen pět kilometrů a obtížnost se udává na dvě plus. Protože je krátký, musí na své kamenité cestě spěchat, aby zanechal příslušný dojem a nezapadl mezi jiné krátké toky, jejichž názvy zná pouze Vojta Jančar. Proto je Lomnický potok hlasitý a dravý a vrývá se mezi kopce Tepelské pahorkatiny jako živá jizva.

Podobně se Lomnický potok promítá i do mého vodáckého života. Byl jsem v osmdesátých letech u toho, když se proslechlo, že je kousek od Karlových Varů jakási nová voda, která se dá splout. Vyběhli jsme se slalomáři z karlovarské Slávky od Březové ke Stanovické hrázi a uprostřed pastviny jsme spatřili větší strouhu se břehy zpevněnými kameny, kterou se prudce valila tmavězelená voda. Hned nám bylo jasné, že tato říčka zde nebude téct jen tak a že si s ní v nastávajících časech pěkně užijeme.

Nastávající časy na sebe nenechaly dlouho čekat. Voda ve Stanovické přehradě byla vždycky vzácná a tekla-li tehdy, bylo to proto, aby absolvovala generálku na VTJZ (předchůdce ČPV, pro nepamětníky). Ta měla premiéru jednoho pěkného dne u brodu půl kilometru pod hrází. Startoval jí známý karlovarský vodák Kristián Hauf a účast vodáků na tehdy výhradně laminátových lodích byla hojná. Akce byla dokonce ozvučena, takže jsme si po hodině mohli vyslechnout úpěnlivou výzvu k opatrnosti, protože již sedmesát lodí skončilo na stromech a balvanech v korytě divokého potoka. Skutečně se zde odehrával doslova masakr lodí: dodnes mám před očima kámen v proudu, na kterém byly nabaleny dvě lodě, aby je vzápětí srazila a nahradila třetí...

Na Lomnický potok jsme si rychle zvykli (a on na nás) a tak zde v osmesátých letech bylo docela živo. Tekl docela často a my si na jeho vlnách procvičovali jízdu na divoké vodě. Na prvním jezu jsme se zprvu pokoušeli instalovat šufle a bylo poučné sledovat sílu vody, která je hned po začátku vypouštění rozložila na anjonty a katjonty. Když se nám na šupně v ocelových lanech (ta jediná tam ze šuflete s kusem podlážky zbyla) zachytil v singlovce kamarád a my ve snaze zachránit mu život běhali po objektech v okolí a sháněli sekyru, abychom jej vyprostili z lodě, jsme od snahy splavnit tento jez upustili. I na druhém jezu docházelo k humorným situacím, třeba když žabí muž „zachránil“ singlíře právě v okamžiku, kdy se chystal eskymovat a v důsledku záchrany se nalokal a uplavalo mu pádlo i loď. Žabí muž dostal nabančeno uprostřed proudu a nelépe se mu dařilo o chvíli později, když mladá dáma, která měla hlídat lano, na kterém byl navázán, je připevnila na strom a odešla pryč. Záchranář vrhnuvší se pro loď zůstal viset v jezu a pulsoval ve vodě jako splávek – jednou nahoru, podruhé dolu. Když jsme ho vytáhli, byl už docela modrý. Inu, mladost – radost. Lomnický potok se stal místem našich vodáckých radovánek a zažili jsme na něm nespočet dobrodružství i žertovných příhod. Splouvali jsme jej bujaře a bezpečně – třeba i se šestnácti děrami v lodi jako já, když jsem jej absolvoval za šera a v husté mlze.

Uplynulo více než dvacet let, kdy Lomnický potok netekl anebo já jsem netekl, prostě jsme od sebe byli daleko a Lomnický potok se mi zredukoval na pár vzpomínek a několik starých fotografií. Až pak jednou! V rámci podzimního splouvání Teplé zní informace, že poteče Lomnický potok, sice jen dvě hodiny, ale poteče. Kolona aut s loděmi na střeše vyráží kamsi do hor (my jezdili vždy k továrničce podél vody) a pak sjíždí do údolíčka pod hrází, kde je vše, ale absolutně všechno úplně jinak. Místo pláně vzrostlý les, nástupiště místo pravého na levém břehu (další v řadě sešoupne nastupujícího do vody), splašený proud mizí mezi stromy v zatáčce a je jistě stejně rychlý a zběsilý jako za mlada. Akorát prostředí nepoznávám, sám sebe v něm nepoznávám a když sednu na vodu, nepoznávám ani vlastní loď. Najednou nevím, co přijde za další zatáčkou, jiná tvář krajiny mne znejisťuje. Řeka je jiná, je dospělá a silná a jako by mi chtěla říct, že skončila doba her a ona nyní určuje pravidla splutí. Jedu na singlovce Besy z počátku sedmdesátých let a je to loď při jízde po proudu na rozdíl od našich kalašek a prijonů nestabilní a vratká. Jsem nejistý a na náhle neznámé vodě se cítím zaskočený a ztracený. Vítám vlny, které zbržďují rychlost proudu. Nezdravě často vylehávám na pádlo a boční vlny odhazuji silou, místo abych je vyhoupával. S úlevou si všímám, že se slunce skrývá za mraky: tok Lomnického potoka směřuje k západu a slunce svítící přímo do očí a odrážející se od propěněné vody značně zvyšuje obtížnost plavby.

Konečně jsem na prvním jezu, který přenáším. Do lodě nasedám s vědomím, že další jez budu splouvat. V kilometráži je označen s vykřičníkem, ale myslím, že jej mám historicky naježděný. Místo abych mocným rozjezdem prorazil válec pod středem jezu, ploužím se sebejistě k technickému splutí úplně vlevo. I dnes je zde žabí muž, není to nakonec tentýž jako před lety? a křičí na mne:
„Rozjeď to, rozjeď to!“
Sebejistě se usměji, najedu na hranu... a už jsem tam. Zrádná Besy se v momentě, kdy její kulatý trup spočívá pouze na dvou bodech hrany jezu a hladiny pod ním protáčí a já z ní vypadávám po hlavě do vody jako zralá hruška. Můj první čochtan na jezu v životě! Jak si jej tak pěkně v pěně pod jezem užívám, objevuje se vedle mne vousadý zarudlý obličej s přilbou a ptá se:
„Jsi v pořádku?“
„Jo!“ říkám, načež mne válec začíná tahat do jezu.
Několika ráznými tempy se vymaňuji a snažím se vytáhnout ztěžklou Besy na srázný břeh. Loď je plná vody a nemám oporu pro nohy ani místo na břehu, kde bych loď vylil. Náhle si uvědomuji svých šedesát let: lezu po kolenou, tahám loď po decimetrech nahoru a jsem rád, že mne nevidí žádný z kamarádů. Posléze se daří, po vylití sedám opět do lodě a kymácivě pokračuji celý mokrý v plavbě. Lomnický potok už odtud nemá těžká místa, odmyslíme-li rychlý proud a vlny. Blíží se soutok s Teplou.

Jsem z nepovedeného návratu na řeku mých nejkrásnějších vodáckých časů tak vytřepaný, že nedokážu v ústí zastavit a rychlý proud mne vrhá do Teplé s již opadlou vodou, kde v nouzi skáču přes Březovský jez. Končím s několika prudkými nárazy lodě v kamenitém poli pod ním.

Přichází ke mně moje žena. O Lomnickém potoce ode mne mnohokrát slyšela a určitě pochopila moji touhu po návratu do proudů vodáckého mládí. Připlul jsem pozdě, možná poslední, nemám však potřebu cokoliv vysvětlovat.

Ani ona se neptá. Nabízí pomoc s lodí a z přilby mi sundává řasu.

Vladimír Hejtmánek