Obra je jednou z dalších, zatím příliš neobjevených polských řek. Podobá se naší Ploučnici, je stejně pomalá, zapadaná, ale i tuze romantická. Navíc, jako každá polská řeka, je na naše poměry téměř opuštěná. Ten, kdo hledá na vodě romantiku, přírodu a samotu, neměl by váhat. Na tuhle řeku je to z Prahy nějakých pět hodin cesty autem, a řeka je sjízdná po celé prázdniny.

Tady na raft.cz můžete najít i kilometráž toku. Přesto je dobrá mapa nebo průvodce velkou výhodou, ne-li nutností. Zejména na nejhořejším toku, kde naleznete tzv. bifurkaci, nebo-li rozdělení toku do různých povodí, a špatná volba vás dovede do úplně jiné řeky. Taky na jezerech, kde jsou břehy velmi členité a výtok se často schovává v rákosí, je mapa velmi užitečná. Horní tok řeky se tedy dělí do množství kanálů, jejichž toky jsou často zarostlé rákosím, a množství vody se z mapy poznat nedá. A kanály nejsou ani vodácky příliš zajímavé. Z těchto důvodů je nejlepší začít splutí až v Kopanici, kde začíná hydrologický tok samotné Obry. Ale v těchto místech řeka vstupuje do jezerní oblasti, takže se moc nesvezete. Jezera jsou krásná a k polským řekám bezesporu patří, ale nic se nemá přehánět. Takže asi nejlepší je začít plavbu až ve městě Zbaszyn, odkud je do ústí 95km, tedy asi týdenní plavba. A nutno dodat, že plavba docela náročná a pomalá. Zejména při vezení bagáže a dětí se denně dá zvládnout maximálně nějakých 15 – 20 km. V úsecích mezi jezery není skoro žádný proud, v meandrovité lesní části je zase velké množství popadaných stromů – práce to místních bobrů. Ale teď musím rychle dodat, že tahle nepříliš snadná plavba opravdu stojí za to. Pokud nejste vyložení lenoši a couralové, hledáte trochu dobrodružství a nevadí vám překonávání nástrah řeky, nebojíte se trochy námahy a nechcete mít všechno naservírované jako na talíři, čeká vás plnokrevná příroda, docela čistá voda i jistý sportovní výkon. Prázdná řeka, na které jsme potkali jen tři malé party, z nichž jedna byla z Německa, a druhá snad z Finska. Prázdná tábořiště a možností k bivakování desítky.

Řeka typu Ploučnice nabízí i důkladné procvičení technik manévrování a přesné práce s pádlem při kličkování mezi vývraty, kořeny, větvemi, mezi nepřístupnými břehy s hustým rákosím. Z břehů se vám budou smát bobři, poštěkávat lišky a účesy vám ozdobí pavučiny od tisíců macatých lovců komárů. Ale přes desítky překážek, skutečných přenášení je jenom několik. Od výtoku z jezera Zbaszyňskego (95km) se po břehu přenáší pouze jediný jez, jedna přehrada a jediný(!) strom přes vodu.

Ostatní desítky padlých stromů se dají objet, podjet, podplazit, přejet vrchem, nebo přinejhorším přetáhnout tak, že posádka balancuje na kmeni, a přetáhne odlehčenou loď mezi sebou. Zvládli jsme to na laminátkách i s týdenní bagáží a porcelánky.

Začít ve Zbasyzne je i symbolické – lodě na vodu můžete spouštět přímo pod pomníkem kajakáře – snad jedinou sochou vodáka na světě. Kupodivu to není socha sv. Vojty, ale sv. Vojtyly, který ještě coby polský kněz sjezdil snad všechny větší polské řeky, a že dopádloval až do vod vatikánských, mu na lidské kvalitě neubralo.

Voda pod Zbaszynem není příliš čistá, jezera eutrofizují, voda je v létě mírně zelená od sinic. Ale během prvních deseti kilometrů se voda postupně čistí, a později už vidíte snadno i do dvoumetrové hloubky. Pod dalším městečkem Trzciel následuje průjezd ornitologickou rezervací „Jezioro Wielkie“.

Jak jsme tak luštili velikou ceduli, je průjezd možný jen od 15.6 do konce prázdnin pod dohledem organizátora a s povolením správy parku. Nuže – pasoval jsem se do role organizátora, a s povolením jsme se neunavovali. Nikdo po nás nestřílel a ptáci snad přežili. V zájmu ochrany přírody je třeba plout podle bójí, nevystupovat na břehy a ostrovy, nepřibližovat se k rákosištím, a nedělat zbytečný hluk. I plavba podél bójí je krásnou vyhlídkovou plavbou, i když pohledy na ostrov se stovkou kormoránů na uschlých stromech vyloženě lákaly zajet blíž a fotit. Chvalozpěv na polskou přírodu si ale odpustím. Asi bude lepší, když se na ni pojedete podívat sami. Ty lány stulíků a leknínů, desítky druhů vodních rostlin, labyrinty v rákosovém moři a malebná zákoutí slepých ramen stejně nepopíšu dostatečně barvitě, klid jezerních zátok se musí zažít a křik divokých hus a kvílení roháčů se musí slyšet. Kdo to nezná, stejně nepochopí a ten, kdo si už pustil polskou přírodu pod kůži, ví, o čem mluvím.

Po výjezdu z jezera Wielkie a jezera Rybojady končí jezerní oblast, řeka opouští tzv. Zbašínskou brázdu a proud se konečně trošinku zrychlí. Přiblíží se vysoké písčité břehy, řeka se začíná kroutit v meandrech a možností bivakování v borovicových lesích přibude. Kromě nepatrných úseků v osadách a kolem mostů, je řeka ponechaná v přírodním stavu, bez hrází a navigací. Civilizace se řeky dotýká velmi decentně. Městečka leží většinou stranou, právě tak daleko, aby moc nerušila, ale ještě se dalo pohodlně nakoupit. Pod městem Miedzyrzecz se řeka definitivně zakousne do písčitých zalesněných kopečků a vytváří na polské poměry hluboké meandrující údolí „charaktera přelomowego“. Vyprahlé borůvčí a borovice na písečných vršcích a rákosové tůně a močály v ďolících mezi nimi. Pralesní tok přeruší na pět kilometrů přehrada Bledzew, která je ale je docela vítaným zrychlením(!) plavby. Po asi 100m přenesení hráze čeká posledních dvacet kilometrů plavby. Končí se většinou ve Skwierzyne u mostu, kde je parkoviště i místo pro nouzové přespání. Obra končí po dalších dvou kilometrech ve Wartě. Pokud by vám Obra nestačila, dají se v okolí najít další toky ke splutí. Když pominu veletoky Warty a Odry, asi nejznámější je Paklica, o které se tady na raftu také můžete dočíst. Tahle větší strouha se do Obry vlévá v Miedzyrzeczi, kde na soutoku stojí zajímavá vodní tvrz. Ale dolní část toku Paklice bývá bez vody a musí se převážet auty. Dalším tokem je šedesátikilometrová Obrzyca, na cestě do Čech pak Olobok, Pliszka a další menší toky.

šakal