Dívám se do mapy a přemýšlím, jestli má smysl jet 50 km, abych si splul něco tak „průměrného“, jako je Oleška. Okolo nás teče několik zajímavých úseků a já pojedu potok s poklidným proudem a peřejkami sotva WW I. Má sice super vodu okolo 14 kubíků ve Slané, ale stojí to za to? Pak přichází nápad. Kilometráž začíná až od Bělé u Staré Paky, jenže za tohoto stavu bude určitě voda i výše. Krátká konzultace s mapou dává tušit, že by to šlo z Roškopova nebo i z Levínské Olešnice. A hned je důvod se tam vypravit.
Reklama
Odpoledne už stojíme na mostu v Levínské Olešnici a zkoumáme zhruba 4 m široký tok.
„Odtud by to mohlo jít,“ říkám zkušeně, abych dal najevo, že „nudný úsek“ z Paky je minulostí. Doplňuji to rázným argumentem: „Tohle třeba nikdo před námi nejel, budeme možná první,“ a hned je rozhodnuto.
Ve vesnici je mnoho lávek, podjet se nedala jen jedna
Pro jistotu volíme automobilovou prohlídku vesnice, protože je zde mnoho lávek, které by mohly potrápit. Vše se zdá být průjezdné, a tak za občasného sněžení dáváme na vodu. Jak se poději ukázalo, netušili jsme, co nás bude čekat. Z mapy se potok zdál být relativně široký, a tak jsem vzal místo kajaku nafukovací Baraku, aby mohl jet i syn. Nebyla to dobrá volba.

Jeden z mostků v Levínské Olešnici
Když už se zdálo, že vesnici projedeme v pořádku, zastavuje nás nízký mostek. On by tak nízký nebyl, kdyby pod ním nebyla napříč zabetonovaná trubka. Jak se chystáme na přenášení, jsme pro místní atrakcí.
„Měli jste přijet o den dříve, to byste ten mostek pohodlně přejeli,“ povídá nám jeden pán a zároveň ukazuje, kam až byla voda. Jsem rád, že jsme tu právě dnes, protože v tomto úseku tečou odhadem 2 m3/s a za vyššího stavu by to byl problém.

Asi nejnáročnější místo na toku mimo jezů
Pozor na natažený drát přes potok a zablokovaná místa
Vesnici necháváme za sebou a vjíždíme do luk. To, co se z mapy zdálo být docela širokým potokem, se zužuje na 2 – 3 m, zarůstá větvemi a v některých místem i silně meandruje. Naštěstí je jen pár míst, kde je koryto neprůjezdné, ale to obvykle řeším operativním uvolněním menších klád nebo kajakáře místem protáhnu. Míra ošlehanosti větvemi je na mnohých místem opravdu velká, ale proud si stále udržuje docela pěkný proud s občasnými peřejkami. Někdy se stromy přiblíží tak blízko k sobě, že jsou jen velmi úzké průjezdy nebo obtížně průjezdné zatáčky. Velký pozor je nutné si dát na dráty a ohradníky. V jednom místě byl natažen zrezavělý drát přes celou řeku přesně ve výši krku. Nebyl skoro vidět. Bohužel se začíná měnit i počasí a to k horšímu. Prudké sněhové vánice dávají tušit, že dojet až do cíle bude v kombinaci s charakterem toku opravdu náročné. Pomalu začínám litovat, že jsme nejeli ten nudný úsek.

Potok má stále slušný proud
Od Roškopova se potok rozšiřuje a vrbiček je mnohem méně
U jednoho nízkého mostku, který byl v podstatě druhým nepodjetelným na celé trase, vystupujeme a kajakáři si dávají snow kayaking, protože po 100 m je ještě jedna nízká lávka. Konečně se dostáváme z největší vrbičkárny u vesnice Roškopov. Objíždíme podél břehu jeden rozvalený jízek a za chvíli jsme u stavidlového jezu, kam přitéká posila s názvem Rokytka. Odtud je potok širší, přestává výrazně meandrovat a zarostlých úseků je méně. Připomíná mi charakterem Vavřinec.

Stavidlový jez
Zároveň zde jedeme skoro na úrovni místní asfaltové cesty, a tak nám při orientaci výrazně pomáhá i dopravní značení. Víme, kdy přijde zatáčka a že bude prudká. Za chvíli jsme v Ústí, kde na nás za zatáčkou čeká stupeň s válečkem a množství různých mostů a to i krásně klenutých s výbornou akustikou.

Pozor, blíží se zatáčka
Spluto a již nikdy více
Konečně dorážíme do Bělé, kde za podpory sněhové vánice končíme. Ujeli jsme zhruba 13 km a trvalo nám to 3 hodiny při teplotě 2 oC. Osobně si tento úsek řadím do kategorie „spluto a již nikdy více“. Nejlepší odměnou by bylo, kdyby se nikdo ke splutí nepřihlásil a tak by to byla alespoň malá satisfakce za naše úsilí. Možná by bylo lepší jet za teplejšího počasí, jenže to by byly na větvích listy a potok by se stal neprostupným. Obtížnost byla potoková max WW I, extra náročná místa nebyla. Pozor je nutné si dát jen na pár nízkých mostků dobře viditelných a na natažené ohradníky. Pokud by bylo vody více, už by se některé mosty nedaly podjet, někde to bylo jen velmi těsné. Vodočet sice v dolní části ukazoval 14 kubíků, ale zde tekly sotva 2 kubíky, což byla optimální voda.
Petr