Před pár lety jsme se šli podívat na hrad Hasištejn a při té příležitosti se prošli i hlubokým údolím Prunéřovského potoka. A od té doby jsme při každé cestě s loděmi do Krušných hor jeli přes Celnou, jestli náhodou nebude mít vodu. Až letošní prudké a dlouhodobé tání dokázalo naplnit koryto téhle krušnohorské perly.

Spodní úsek prohlížíme autem až k těžařům, kteří mají na silnici klády. I to stačí, aby Petr dospěl k závěru, že je velmi dobrý řidič a sveze nám auto. Vracíme se tedy a přejíždíme na místo startu. Tam Renča pod záminkou zapomenuté rukavice vrací loď na auto. Lodě si tedy jen s Danem vynášíme z parkoviště ještě kus proti proudu na jez Myší díra, což je asi sedmimetrový skluz.

Po něm následuje asi 200m jednodušší vody. To už nás ale zastavuje první nízká lávka na začátku chatové osady. Úsek asi 300m je zcela zahrazen bezpočtem lávek a mostků různé výšky, takže žádný vodní stav nedovolí tento úsek splout. Nevadí, aspoň se před jízdou pořádně zahřejeme. Znovu nasedáme za osadou, kde se potok začíná sklápět. Snažíme se stavět v každém vracáku, což je asi tak jednou za 200m. To ještě netušíme, že jsme v úseku na vracáky bohatém. Vody dostatek, nikde nedrncáme, spád jak na tobogánu, takže se valíme korytem k nejtěžší pasáži s dlouhou kaskádou za levotočivou zatáčkou. Vybírat kudy se moc nedá, šířka koryta se blíží možná k pěti metrům, tak vyrážím středem dolů. První váleček mě přibržďuje, abych do toho druhého nevletěl moc rychle, i tak projíždím bez problémů. Dan má menší rychlost, tak si musí párkrát hrábnout, aby se nezabydlel. Za chvíli už parkuje u mne a vzájemně se sprchujeme adrenalínem, jak z nás stříká.

Dál se koryto trochu rozšiřuje, ale rozhodně tedy neodpočíváme. Každý nájezd do vracáku je velmi obtížný, protože se jedná vždycky o kapsu tak na jeden kajak. Tři čtyři kilometry jedeme hlubokým údolím s pouze jedním zablokovaným místem, které přenášíme. Všechny smysly jsou ale vybičované, protože nevíme přesně, co nás čeká za další zatáčkou.

Za jednou takovou je most se stupněm s kratičkým válečkem, což nám oznamuje dotek civilizace a další chatovou osadu Úbočí pod Hasištejnem. Tady je také potenciálně nebezpečné místo, což vlastní hlavou ověřuji. Projíždím příliš pomalu pravotočivou zatáčku, za kterou se tvoří válec, který mě zastavuje, stáčí bokem a už v něm sedím. Daří se mi z něj vycouvat, ale tak deset metrů po proudu je stupeň s válcem, což by nebyl takový problém, kdyby nad hranou nebyla lávka tak pětačtyřicet čísel nad vodou. Srovnávám loď a skláním se buď málo, nebo pozdě, to vyjde nastejno. Následuje rána do hlavy, což mi staví loď na hranu a do válce vjíždím na pravém boku za svitu asi třináctiset patnácti hvězd. Rozháním je mávnutím pádla, abych se srovnal, a vytáhl z válce. Ještě se stihnu otočit a dívám se, jak je na tom Dan. Ten na to šel od lesa a snížil svou světlou výšku opuštěním lodi v prvním válci, takže do druhého vplouvá bezpečně s lávkou asi třicet čísel nad hlavou. Než stačím zastavit, vracáky totiž jako na potvoru zmizely, ženu se přírodní šlajsnou dalších 200m. Dan už je na břehu a vylévá loď, která poslušně počkala. Po kilometru další jízdy už jsme konečně v místech, která jsme si prohlídli a napětí z nás trochu opadá. Charakter toku se nemění až k nějakému retenčnímu tělesu, kde si proud prvně oddechne, aby pod přepadem pokračoval s nezměněnou energií vstříc elektrárně. Dan je trochu nesvůj, tak přenáší a já se připravuju k bufnutí. Když jsem na hraně, nějak mi to přisaje záď, takže z bůfu je parádní skok po špičce dolů, kde mě po chvilce vypálí proud z pod jezu pryč.

Dál pokračujeme už prohlédnutým korytem až k místu, kde se potok na pár set metrů oddělí od cesty. V dálce vidím mostek zhruba dvacet čísel nad vodou a to zrovna ve chvíli, kdy míjím poslední kloudný vracák. Přirážím k pravému břehu, proud mě stahuje, větve mi vyráží pádlo z ruky a padám do vody. Mám ještě čas pod vodou pochytat pádlo a zvednout. Jsem už ale dost blízko nad mostkem. Makám znovu k pravému břehu, abych se něčeho chytil, ruka se mi smeká po větvi a já tam padám znova. Mám to tak na dýlku dvou kánoí k mostku, kalkuluju pod vodou možnosti.

1. Zvednu a srazí mě most.
2. Začnu zvedat pod mostem a nepůjde to.
3. Počkám až za most a tam zvednu.
4. Seknu se pod mostem hlavou dolů a usnadním tak všem známým zapamatování si data mého úmrtí shodně s datem narození.

Vědomí bodu čtyři a vzpomínka na černou kočku cestou do Krušných volím variantu pět, což je katapultáž, takže získávám zcela nový pohled na věc. Loď se mi neustále plete v cestě a pádlo překáží v jakémkoliv plavání. Ve chvíli, kdy se přede mnou loď zaklíní, pouštím pádlo a odrážím se, abych nezůstal pod ní. No to je svoboda. Konečně můžu plavat do vracáku. Aha, do čeho? Pálím kraulem na nejbližší strom a za ním se chytám kořenů. Loď je zapříčená tak, že s ní nehne ani pár volů. Ne pár, ale několik desítek koní sledujících naše snažení, nám naštěstí podává pomocné lano a díky laskavému kolemjedoucímu získávám alespoň loď. Pádlo je však v … nenávratnu.

Zbylých asi 300 metrů do cíle táhnu loď za sebou podél vody a dívám se, jestli na mne někde nečeká. Dan si ještě sjíždí jez nad koupalištěm a projíždí areálem koupaliště, na jehož konci definitivně vysedá. Dál nějaký inteligent natáhl přes řeku ostnatý drát oscilující mezi deseti čísly pod hladinou a dvaceti nad hladinou.

Pro případné následovníky doporučuji tedy vylézt už nad jezem u koupaliště. Další plavba je dost riskantní pro navigaci, která v Prunéřově sváže koryto a touhle pastí se pak žene přes četné stupně s vývařišti. Případný vodák by byl jako trpaslík v kýbli obra Koloděje - může být i dobrý plavec, ale nevydrží.

Závěrem bych chtěl nesmírně poděkovat mé Ženě s velkým Ž Renče, protože po celou dobu naší plavby běžela podél potoka a dělala nám tak oči, abychom nemuseli vylézat. Naše plavba probíhala tak, že jsme s Danem čekali na tři hvizdy na píšťalku a pak vyrazili jak fenka Doubrava do vracáku pod ní. Bez její podpory by plavba trvala celý den a rozhodně by nebyla med.

Meloun