Neuvěřitelné se stalo skutečností. Vylézáme ze svých stanů a nemusíme pádly odhazovat závěje sněhu, ba právě naopak. Na ranní obloze se sem tam objevuje modrá barva, a když nás sluníčko pohladí paprskem po tváři, jsme jako u vytržení. Samozřejmě, že se nám počasí líbí a říkáme si, že konečně se ohřejeme.

Jáchym vstal zřejmě jako první a svou aktivitou v nás vzbuzoval pocit, že jsme hrozní loudalové. Zatímco my jsme si ještě pochrochtávali nad oblíbenými nudlemi, Jáchym měl už sbaleno a lifroval své dřevěné bedničky s jídlem do autobusu. Půl desátá byla naplněna a my už celí natěšení jsme seděli v Setře, abychom se zase mohli vyráchat v nějaké vypráskané vodě. Cílem byla nejdříve Sáva Dolinka nedaleko Bledu. Zatímco jsme se převlíkali do hydra, rozdělil nás Dalibor na dvě party. Na borce a kamenoborce. Borci byli zanecháni svému osudu pod vedením Honzy Boučka a nás kamenoborců se ujal Dalibor s Jirkou. Snažili se z nás vykřesat alespoň elementární základ vodáckých znalostí. Najížděli nám kamenné prahy a motivovali nás k cvičení pod peřejemi. Takovým největším kamenoborcem jsem byl já, a tak mě byla věnována obzvláště velká pozornost. Slim, Katka, Sváťa, Mirek a Jirka si užívali dle libosti. Sáva Dolinka mi připadala jako trochu těžší Sázava, ale její čistá, do mléčna zabarvená voda byla něco, co jsme doposud neznali. Desetikilometrový úsek jsme zvládli v pohodě, nikdo se nepráskl a náš optimismus vzrůstal spolu se vzrůstající teplotou. Slunce se opíralo do našich neoprénů a chmury ze včerejšího zasněženého Rakouska byly ty tam. V Lesně, kde jsme opouštěli Sávu Dolinku, jsme si v místním kempu dali na chvílí pohov, nadopovali se kávou a čokoládou. Čekala nás další řeka a to Sáva Bohinjka. Už samotný začátek dával tušit, že zde se naplní heslo výpravy: Zájezd se nemusí vydařit, hlavně musí být drsný! Začalo to asi půlkilometrovým odnosem kajaků k řece. Při sestupu po šutrech a hlíně jsem sebou praštil i s kajakem na zem a moc nechybělo k tomu, abych skončil v chladných vlnách Sávy. Ze začátku nevypadala jízda až tak zle. Byl jsem unešen průzračností a čistotou vody, až mě nakonec unesl jeden proud přes šutr a já se okamžitě prásknul. Jen s Daliborovou pomocí se mi podařilo vyeskymovat, vzepřením se o špičku jeho kajaku.

Začínalo mi být jasné, že na této řece mi pšenka nepokvete. Kaskáda střídala kaskádu. Boučkovi Borci na nás neustále doráželi a mě bylo divné, že kdykoliv jsem je viděl, mile se usmívali a tvářili se spokojeně jak důchodci v cukrárně. Zvláště Vraníka, pokaždé když jsem ho spatřil, měl jsem podezření, že jeho dobrá nálada nemůže vyvěrat z vodáckých zážitků, ale jedině snad z nemírného pití alkoholu, či jiné drogy. Při průjezdu pro mě obludných peřejí se tvářil tak, jako kdyby usínal v posteli s baldachýnem.

Následoval jsem hned Dalibora, abych se zase neprásknul, ale nepočítal jsem s tím, že šířka našich kajaků je tak rozdílná. V jednom místě kde on se mezi dvěma šutry ladně protáhl, já jsem zůstal viset, zaklíněn uprostřed řeky a v ten moment se přes mě začalo valit neuvěřitelné množství vody. Mrskal jsem sebou, abych kajak uvolnil. Šlo to jen za cenu dalšího prásknutí. Opět při eskymáku pomohl Dalibor, takže krysa se nekonala. Jirka Myslivec i Míra si také vyzkoušeli prásknutí, ale tam už krysy měly pré. Říká se do třetice všeho dobrého, a abych nezůstal tomuto rčení nic dlužen, opět jsem se v jedné kaskádě prásknul. Ve snaze splnit radu Honzy Boučka- srovnat a vyeskymovat jsem tak učinil, ale kámen jak prase byl rychlejší. Nejprve jsem se ho snažil rozbít hlavou, což se ovšem nezdařilo. Nakonec jsem ho využil ke zvednutí, ale než jsem stačil vyprostit zakleslé pádlo mezi šutry, byl jsem tam znovu a to už nezbývalo nic jiného, než krysit a to velmi rychle. Mírně jsem si nabořil obočí, které malinko krvácelo, ale byl jsem ujištěn, že takto mi to moc sluší. Připadal jsem si tak trochu jak po pořádné nakládačce od boxera. Nezbývalo nic jiného, než se statečně pustit dál. Jakoby každá další šlajsna říkala: "Stejně tě Pražáku dostanu!" a šklebila se na mě svými vápencovými zuby. Proto jsem jako jediný Tomáškův kámen vzdal a raději kajáček přetáhnul. Všichni ostatní si s ním úspěšně poradili až na Jirku a Katku na Prijonu, kteří se práskli ještě před kamenem. Naštěstí se Tomáškův kámen nemusel přejmenovat po někom z nás. Další úseky už nebyly až tak těžké, ale stejně si vyžádaly skalpy Jirky a Mirka. Raději jsem dvě místa přetáhl a pod jedním z nich spatřil Dalibora, jak od srdce nadává jako dlaždič. Důvodem jeho nespokojenosti nebyl utopený klient, ale jak se nakonec ukázalo, ztracený špunt od jeho lodě. Stejný problém řešil i Jirka a také bezúspěšně. Do lodi prostě teklo.

Počasí bylo jako vymalované, a tak jsme si po dojezdu rozložili u autobusu svůj vodácký brajgl a sušili a pojídali různé vodácké pochoutky. Autobus se pomalu rozjížděl směr Vršič, do sedla ve výšce přes šestnáctset metrů. V duchu jsme obdivovali zručnost našeho řidiče, jak bravurně zvládal úzké zatáčky. Vyvaleně jsme zírali na neuvěřitelné scenérie Julských Alp a už netrpělivě čekali, až se autobus zastaví a splní se dobrý nápad Honzy Boučka - cesta k prameni Soči. Dílem jsme se plazili po kamenité cestě, dílem jsme se přidržovali ocelových lan, aby nás Soča snad neudolala ještě zde. Úkol to byl nelehký, zvláště pro ty z nás, kteří jsme se cestou posilnili hruškovicí a slivovicí. Chodníčky jakoby zatáčely samy a ocelová lana se měnila v úskočné hady. Soča vyvěrá ze skály v podobě malého jezírka, kde spočívala velká hrouda sněhu. V říčce jsem se napil perlivé i neperlivé vody a doufal jsem, že mě ráno neprobudí střevní potíže. Tekutina v tomto stavu byla výtečná. Cestou do kempu jsme zastavili u horní soutěsky Soči a s úctou jsme si ji z povzdálí prohlíželi. Dalibor prohlásil, že tu určitě nepojedeme, ale mnohé z nás by to ani v nejdivočejším snu nenapadlo.

Dojezd do kempu blízko městečka Bovec byl poklidný. Nádherné travnaté údolí obestupovaly skalní masívy Julských Alp. Když se snesla tma na naše údolí, sešli jsme se u kytar a kolem půlnoci jsme šli spát s vědomím, že nás zítra čeká Korytnice a dolní tok Soči. Co nás ještě čeká a nemine? Uvidíme.

Míla