Po úspěšném projektu Cedrofky II, která se ukázala být tím, co jsem si u designéra zadal, tedy rychlým singlem schopným vézt vybavení na týden a rychle jet v závodech, jsem si říkal, zda nenastal čas posunout se ve vratkosti a rychlosti. Cedrofka je dlouhá 17´6“ a široká 26“. Úpravou jejího tvaru jsem si nakreslil v počítači model, který při délce 19´7“ má šířku 23,5“.
Cedrových lodí už jsem udělal několik a chtěl jsem zkusit něco nového. Léta mne zajímaly informace o starých kajacích s papírovým potahem. Nakonec jsem k tomu ale přistoupil po svém s využitím tradičních technologií využívaných v divadle. Dávno před nástupem laminátu se dělaly samonosné skořepiny menších kulis a rekvizit vrstvením papíru a lepidla, dříve nějakého klihu nebo škrobu.
Reklama
Vyplotroval jsem si tedy polotovary na polystyrenové kopyto, navlékl je na silnou rovnou fošnu, aby kopyto drželo tvar a opracoval ho do podoby budoucí lodě.
Výroba kopyta
Hotové kopyto jsem odseparoval, aby se na něj skořepina lodě nepřilepila. Současně jsem řešil, jaký papír na stavbu použít. Je potřeba nějaký papír většího formátu, silný a čím méně hlazený, tím lepší. Což je dnes trochu problém. Chvilku mě napadlo sehnat staré výtisky pověstného Rudého práva, ale pak jsem se hluboce zastyděl, trochu si vnitřně nafackoval, že na takovém materiálu se nedá plout a pátral dál. Nakonec jsem objednal z antikvariátu štosy a štosy rodokapsů z devadesátých let. A taky všechnu zásadní dobrodružnou literaturu v co nejodrbanějších a nejlevějších exemplářích. Seton, Verne, May, Foglar, Štorch… A v těch knihách ilustrace od Zdeňka Buriana i jiných. Z knih i rodokapsů jsem pečlivě vystříhal ilustrace. Zde bych chtěl podotknout, že jsem před akcí měl s tím značné dilema. Vztáhnout ruku na knihu je samozřejmě svatokrádež, na druhou stranu použil jsem tituly a vydání, kterými jsou antikvariáty zavaleny a které přes svou zásadnost jsou prakticky neprodejné. Beru to jako pomník dobrodružné literatuře, která formuje dobrodružného ducha.
Lepení papírových vrstev
Lepení papíru jsem vyzkoušel na vzorcích několik různých lepidel a došel k tomu, že i mezi vodovzdornými disperzními lepidly třídy D3 jsou značné rozdíly. Nakonec jsem objednal galonovou konev Titebond III.
První vrstvu jsem lepil z ilustrací, ale obrázkem dolů, aby později byly pohledové na vnitřku lodi. Pak nastal čas pro rodokapsy. Na jednu vrstvu padly dva. Natřel jsem vždycky štos listů, nechal zvláčnět a nasáknout lepidlem a po chvíli lepil a přihlazoval na kopyto. Maximálně dvě vrstvy denně, aby vše stíhalo prosychat. Poslední, sedmnáctou vrstvu jsem lepil zase z ilustrací, tentokrát pohledovou zvenku. Poté nastala pauza na prosychání, která se skrze zvraty osudu protáhla na víc jak rok.
Zasychání další vrstvy rodokapsů
Zasychání další vrstvy rodokapsů
Když nastala konečně vhodná konstelace, zlehka jsem trup obrousil, očistil a přelaminoval stejně jako Cedrofku tenkou vrstvou epoxidového laminátu. Původně jsem si říkal, že by to mohl vydržet papír samotný, leč nakonec jsem mu takovou důvěru na našich řekách nedal. Možná kdyby se plulo opravdu jen po přehradě bez kontaktu se dnem.
Olaminovávání vnějšku lodě
Takže loď mám hotovou a můžu s ní vyrazit na vodu a zažít pořádné Dobrodružství.
Krom hodnoty příběhu obsaženém v použitém materiálu z románů Setona, Maye, Vernea, Štorcha a dalších jsem si ověřil tuto technologii. Teoreticky jsem ušetřil za cedrové dřevo. Kdybych použil nějaký papír zadarmo a neutratil za knížky a rodokapsy z antikvariátu, tak by to vycházelo ještě líp. Zbytek lodi, tedy laminování, borty a další vystrojení už je stejné, jako u cedrové kánoe.
Papírová loď
Papírová loď
Papírová loď
Chobotnice