Naše milá Ploučnice, 
  Ty potvoro jedna nádherná. Byla jsi náročná, ale strašně jsi nás vzala za srdce. 

Již v únoru letošního roku se naši vodáci v čele s předsedou a vícepředsedou rozhodli, že letos jsi na řadě právě Ty a dokonce jako naše "velká" (tzn. víc než víkend) vodácká dovolená. Málokdo věděl, do čeho jde. V podstatě jsme Tě vybrali, protože se nám líbila průrva na obrázku. Netušili jsme, co všechno si na nás přichystáš.   

Po cestě vlakem jsme se přemístili do autokempu V Hamru na Jezeře. Moc pěkné místo pro přenocování. I když byl dražší, byly zde pěkné sociálky a bezplatně nám půjčili kurt i míč na beachvolejbal. Nevýhodou je, že k řece se musí zpátky do Stráže pod Ralskem ráno autobusem.   

Tak konečně Tě, Ploučnice, vidíme a jsme velice skeptičtí. Takový potok že se dá jet? No to bude asi šutrovačka, obzvláště těžší posádky byly poněkud rozladěny. Kánoe jsme měli půjčené od skautů ze Stráže.   

Ze začátku se dost vystupovalo, tak 3 - 5krát, ale vždycky jenom na chvilku (a to jsi měla vodočet v Lípě 22 cm, no s nižším stavem bychom Tě jet nechtěli). Na druhou stranu, když se to srovná s letní Berounkou v úsecích pod jezy, tak to bylo super sjízdné. Úsek je víceméně nezajímavý, občas se člověk honí s nějakou kachnou, ale stále jsme byli překvapeni, jaký potok to jedeme. O soulodění nemohla být ani řeč. V korytě by se loď ani neotočila. Ale i tak jsme všichni byli nadšení, že jsme znovu na vodě. V tu chvíli jsi nás poprvé překvapila, ohromila a dostala. Dojeli jsme k průrvě. Jeden z možných nástupních bodů při nižším stavu vody je právě tady nad průrvou (jsou i půjčovny, které tam bez problému dovezou celou skupinu od autobusu).    

Od obsluhy z předchozího večera jsme věděli, že průrva se má jet vlevo. Průjezd byl rozhodně jeden z nejkrásnějších vodáckých zážitků pro všechny z nás. V jednu chvíli dokonce člověk neví, kam přesně má jet. Zřejmě taky může být ještě problém při nižším stavu vody na konci na kamenném stupni. Pod průrvou má bufet stejná skupina jako v hospodě Na Klondajku. Dali jsme svačinový guláš a jelo se dál. 

Asi mezi 2 - 3 hod. jsme dorazili do Mimoně. Zaparkovali jsme mezi dvěma mosty, kde to bylo kousek do supermarketů a tam byly nakoupeny poslední zásoby. Opravdu je dobře se tu dozásobit, protože dál už je to divočina. Ještě na konci Mimoně vlevo bylo zřejmě tábořiště. Pod Mimoní konečně začaly meandry, meandry a meandry. Sem tam nějaké křoví, občas spadlý strom (no spíš jeden tak každých 300 m).  

Tady se milá Ploučnice několikrát rozděluješ. Naštěstí při půjčení lodí a i ve vodních průvodcích píšou všude vpravo. Naivně jsme si mysleli, že poznáme proudnici. Zjistili jsme (opět jsi nás dostala), že nepoznáme. Takže vpravo! Tady to pravé zatáčení začíná - doprava, doleva, nahoru, dolu. Komín před lodí, komín vedle lodi, komín před lodí, komín hned u lodi, komín před lodí a konečně komín za lodí. Když už jsem pomalu začínala dost nadávat, k tomu ještě únava, déšť a zima, tak se před námi mezi větvemi objevil raft a na něm čtyři malí úplně zmrzlí kluci. Skauti. Rádi jsme je viděli, protože mířili do Borečku stejně jako my. Už jsme nevěřili, že takové místo na světě existuje.

Nejlepší jsou místa, kdy vůbec člověk ještě 2 m před zatáčkou neví, jestli se pojede doprava nebo doleva. Občas to bylo i vtipné. Ale asi tak v 8 hodin jsme konečně uviděli silniční most a před ním tábořiště Boreček. Docela jsme si oddychli, místo se skutečně nedá přejet, ale už jsme si několikrát říkali, že jsme ho již minuli. V bufetu na nás čekali, protože o nás věděli od bufetu pod Průrvou. Čaj byl super a po postavení stanů a oblečení do teplého bylo lépe.

V kempu jsme do skupiny přibrali nového člena. No přibrali… Ty Ploučnice jsi nám ho přidělila. Byl to labuťák, který dostal jména Karel. Byl s námi celý večer, strategicky si udržoval místo u ohně a syčel na nás. Zřejmě se chtěl zapojit do hovoru. Při odjezdu jsme museli zaplatit půlkou bochníku chleba, aby nám dal pokoj při snášení lodí a vyplutí.  

Při odjezdu z Borečku (po 11 h) to vypadalo, že už pojedeme řeku, že se koryto rozšíří a my budeme splouvat a ne bojovat o život. Opět omyl! Ihned kousíček za Borečkem jsme se zase začali točit, pravá, levá, pravá, pravá, pravá, levá, pravá, levá... Chvilku se jelo v lese, ale koryto tu bylo o něco málo širší, stromy víceméně prořezané. Možná pár spadaných do řeky, ale to po minulém dnu nás vůbec nemohlo nijak zarazit či znervóznět. Těsně před vjetím na louky je jedno z nejzáludnějších míst. Zřejmě tu stál nějaký starý jez nebo náhon, ale jsou tam vidět zbytky velké kamenné zdi, na kterou táhne proud. Od ní se odráží vlevo a dělá malinkatou peřejku, která by nebyla problémem, kdyby tam nebyl spadlý strom. A ani to by nebylo problémem, kdyby ten strom neměl v místě, kde se dal podjet, zrádně schovanou větev  těsně pod hladinou. To jsi na nás pěkné místo přichystala.

Jsme u lesa vpravo po proudu, háček se naivně zeptá, jak asi vypadá ten les vlevo… Řeka mu dá odpověď hned několikrát. Zde má i 2 m na šířku, už se pomalu stává veletokem. Taky se nám zde podařilo soulodit a užívat sluníčka. Milé vodačky, tato řeka je rozhodně ženská, myslí na nás, abychom nebyly opálené pouze z jedné strany, a pěkně nás celou cestu po otevřené louce správně natáčí sluníčku zprava, zleva, zepředu i zezadu. Tady opravdu není velký spád či proud, spíš je to olej. Po cestě je několik skautských tábořišť a westernové městečko. Myslím, že uprostřed luk bylo jedno místo, kde by se dalo kempovat. Už to vypadá, že pojedeme stále pěknou řekou a ne potokem nebo strouhou, ale opět jsme se spletli. Ploučnice naše milá, tady ses teprve předvedla.  

Někde jsem četla, že zde je řeka ve vojenské oblasti a tudíž zde nikdo koryto neprořezává. Odpoledne a navečer jsi nám naše Ploučnice ukázala, co je to splouvat Ploučnici. Z ničeho nic řeka zmizí a na háčka kouká křoví. Před tímto úsekem by háčci měli nafasovat mačetu nebo křovinořez, aby to všichni přežili. Když už člověk myslí, že ta křoviska a koryto široké i jenom 50 cm konečně skončí, začnou opět  být v korytu stromy. Nejednou se nám stalo, že háček se do lodi poskládal a projel, ale kormidelník nám jaksi zůstal dál proti proudu a nemohl projet či nijak se protáhnout, takže musel z lodě a přelézat kmen. Zřejmě si zde užijí příznivci prezidenta Zemana, objímání stromů je tu možné několikrát za kilometr.  

Už zase to začíná být dlouhé, jedeme téměř 9 hodin a to jsme se nějak extrémně neflákali. V těchto místech i v houštinách už je hodně oleje. Konečně dorážíme o Brenné a ke šlajsně, která způsobila veškerý olej. Tady víme, že budeme stanovat. Na přespání na tábořišti jsme se domluvili s místními kousek od řeky vpravo. Nečekejte tu naprosto nic, žádný krámek, ani kadibudku. Ale bylo tu přichystané dřevo a moc hezky se tu povídalo, zpívalo a prostě užívalo noci a někteří z nás i rána. A o to užívání rána se rádi podělili i s námi, co jsme už pár hodin spali, jinak bychom o to přišli. Ranní svítání, mlha nad loukou a prý i srnka.    

Monika