Letošní suchá sezóna se přiblížila ke svému konci a my se chystali poslední záříjový víkend změřit síly s Trnávkou. Nakonec ale přichází Matouš s myšlenkou prodlouženého víkendu v Rakousku. V pátek večer se scházíme v Brandýse nad Labem a vyrážíme posílit skupinu sedmi bláznivých kajakářů o nějaká normální plavidla. Složení naší posádky vypadá následovně: Saigon a já na ÓCéčku, Matouš na singlu a Zdeněk s katamaranem.

Dvakrát Sanna

Cesta probíhá poklidně téměř až ke Garmischi, kde po natankování nenastartujeme a začíná kolotoč telefonátů, snah o opravu svépomocí a vymýšlení, co dál. Ráno následuje odtah do servisu, kde zjišťujeme, že se jedná jen o špatný kontakt u startéru a po krátké opravě dojíždíme k vysedačce Loisachu. Zde se setkáváme s ostatními a po zjištění, že Loisach má málo vody, jedeme rovnou na Sannu. Ta na tom s vodou není lépe, ale na splutí to je. Šest kilometrů svižné řeky, za této opravdu malé vody obtížnosti tak WW II+, ani ne za hodinu jsme dole. Zpestření přináší jedna vypečená roláda a nenápadný váleček na rozbořeném jezu. Na vysedačce se rozhodujeme, že si dáme repete podle hesla „Second run, double fun“ – druhá jízda, dvojnásobná švanda. A taky, že jo. Jestli mě paměť neklame, tak závěrečná bilance čítala dvě krysy, dva eskymáky a já zhruba půlminuty bojuji ve zmíněném válci, který nakonec po jednom eskymáku opouštím překvapivě v lodi. Nocujeme na nasedačce přímo u řeky a večírek se nese ve znamení všemožného špičkování na téma kajakáři versus singlíři, případně kajakáři versus ÓCéčkáři. Šťastnější jedinci pijí ze skla, krysaři pijí z bot.

„Kajakář neviděl stabilitu ani z rychlíku, proto potřebuje mít pádlo na obou stranách lodi, aby se měl o co opírat.“
„Kluci, já nevim, že vás to baví celej den si máčet koule ve studený vodě,“ na adresu ÓCéčkářů.

Ráno nám Matouš sděluje, že ho v časných ranních hodinách vzbudilo jedno nejmenované kajakářské individuum se slovy: „Hele, když vám na to pádlování stačí jen půlka pádla, tak vám taky stačí spát jen půlku noci, ne?“

Soutěska Giarsun na Innu

Druhý den začíná poměrně dlouhým přejezdem do Švýcarska k soutěsce Giarsun na Innu. Keny, jakožto vedoucí zájezdu, nás připravuje na až čtyřkovou vodu a prý, že házečky budou mít leteckej den. Nasedáme se svíravými pocity v podpalubí. Keny hlásí, že první tři kilometry jsou volej a my poněkud uklidněni splouváme dvojkový úsek o stejné délce. Pak už následuje vstupenka, kterou po dlouhém prohlížení projíždíme pouze s jedním eskymákem. Soutěska je krásná , byť poměrně nepřehledná. Nízký vodní stav opět snižuje obtížnost nejméně o půl stupně a užíváme si pěknou trojkovou technickou vodu.

Spodní úsek Oetz

V pondělí míříme do Öetztálského údolí a ze všeho nejdřív jdeme omrknout Wellerbrücke a trať Sickline. Jsme tu týden před závodem, a tak už tu trénuje celá světová špička včetně Sama Suttona. Z našich pozorujeme Kubu Suchého a Terku Svobodovou, kteří jedou tento hrůzu budící úsek s prstem v nose. Vracíme se do reálu a jdeme nasedat na spodní úsek ústící do Innu. Pěkná trojková voda s jedním jezem zabijákem a za chvíli jsme na úplně jiné řece. Inn je v těchto místech už slušnou a širokou vodnatkou, kde si užíváme krásné nezáludné půldruhého metru vysoké vlny. Zdeněk si dává poměrně dlouhou rozplavbu, trvá snad půl kilometru, než se ho podaří dostat ke břehu…

Piknik, pobalit a domů, tentokrát již bez servisní vložky. Při dlouhé cestě vstřebávám zážitky, vzpomínám zejména na nádhernou Giarsunskou soutěsku a v hlavě živím myšlenku na čistě ÓCéčkářskou expedici na rakouské řeky. Třeba jednou…

foto: Honza B.
video: Matouš B.

Honza K.